18.
18.
Zítra je to poslední den, co ho můžu vidět. Vybavila se mi letenka, co ležela v kuchyni na stole. Byla určená na pondělí, na jednu odpoledne. Stáhlo se mi hrdlo a neměla jsem odvahu podívat se mu do očí. Tou větou zlomíš mi srdce-lásko! Mně absolutně dostal.Ležela jsem nehnutě s hlavou stále opřenou o jeho hrudník a zhluboka dýchala. Opatrně mně objal rukou a lehce mně nadzvedl. Byla jsem pro něho jako peříčko.
,, Ty mi k tomu nic nepovíš?“ Proboha co bych mu měla říct? Myslí si snad ,že odjíždím dobrovolně? Že mně baví si zahrávat s jeho city? Objala jsem jeho břicho rukama tak pevně, že zadržel dech. Hlavu jsem přitiskla na jeho hrudník ,jak nejpevněji to šlo, a doufala jsem ,že jsem se schovala, že mně nevidí. Jeho prsty něžně klouzaly po mých vlasech. Ukazováčkem jsem mu kroužila po břiše pořád dokolečka, div sem mu nevydřela díru. Zavřená v hlavě se svými myšlenkami jsem dumala nad našim osudem. Přeci to nemůže všechno takhle skončit. Musí existovat i jiná možnost. Přeci jsme na sebe nečekaly tolik let jen proto, aby to po jednom krásném odpoledni skončilo. Rozplynulo se jako pára.
,, Je to osud…“ Vydralo se mi z úst a rychle jsem si na pusu přitlačila ruku, jako bych zapomněla, že tady nejsem sama, že jsem to neměla říct. Danny se vymanil z mého sevření a posadil se vedle mě.
,, Asi máš pravdu.“ Prohodil ledabyle jako by ho ten dnešek ani nepoznamenal. Oba dva jsme seděli s hlavou skloněnou na posteli a uvažovali, co to řekl ten druhý.
,, Třeba to tak ani nemělo skončit…“
Cože? Vykulila jsem oči a hlavu otočila k Dannymu. Můj pohled musel být pěkně bezradný ale co se dalo dělat. Touto větou mně zaskočil stejně, jako tou předešlou.
,, Vyspali jsme se spolu, a teď nás to bude bolet, budeme se trápit…Budeme toho litovat.“
Bude toho litovat? Nemělo se to stát? Co to tady blábolí? Vždyť to byl on, kdo přišel a chtěl mi rozmlouvat odjezd. Nechápu ho!
,, Ty toho li-lituješ?“
Nemohla jsem ze sebe vysoukat žádnou schopnější větu. Po dlouhé době jsem se zamilovala, třeba už opravdově, a on toho teď lituje? Od dob Michala, jsem se nemohla na kluka ani podívat, ale on mi dokázal změnit pohled na svět.
Danny vstal z postele a začal se nasoukávat do trička. Upjatě jsem ho pozorovala, a tušila jsem že mlčení znamená souhlas. Teď se sebere a já ho už nikdy neuvidím.
,, Tak proč jsi teda přišel?!“ Zvedla jsem nečekaně hlas tak, že se u dveří zarazil. Docházela mi trpělivost, a připadala jsem si naprosto zbytečná. Jako žena, i jako člověk.
,, Sám nevím.“
,, A víš aspoň něco?!“ Postavila jsem se mu za záda a byla připravena skočit mu do úsměvu.
,, Vím,“ odmlčel se tak nebezpečně, že jsem věděla že z toho nemůže být nic dobrého.
,, Neměl sem tu chodit, teď toho lituju. Zlomily jsme si srdce navzájem a to už nespravíme.“
Otočil se na mně, vzal mi naposled obličej do dlaní a letmo mi věnoval polibek na čelo
,, Miluju tě, ale zapomeň na mně prosím.“ Nebyla jsem schopna jediného slova. Mlčky jsem stála v pokoji a nehybně poslouchala až bouchnou dveře. Nechala jsem ho odejít? Navždy?
Svezla jsem se k zemi a s hlavou plnou výčitek jsem se pohupovala ze strany na stranu. Za chvíli se spustí záchvat slz, a ty nepůjdou snad nikdy zastavit. Chtěla jsem běžet za ním, ale nohy mně nechtěly poslechnout…