Slasti i strasti s naší labradorkou
KAČENKA SE ROZHODLA...
Po dlouhých debatách na téma ŽÁDNÝ PES V DOMĚ ( tak to braly rodiče) a téma HURÁ BUDE PES ( tak jsem to brala já), vyšlo stejně najevo, že mám hru předem prohranou. V panelákovém bytě o velikosti výběhu pro paviány přece nemůže být obluda labradořích rozměrů.
Ale kam nemůže Kačenka, tam čert nastrčí inzerát s labradorem skoro za babku... I bylo zaděláno... Na pořádnou hádku, slzičky a prosby.
,, Budu mýt nádobí, budu se učit, budu vynášet koš a ani nebudeš vědět že tu nějaký čokl je! No taaaak." Tož jeden by si myslel že takové slibování dělají děcka ve školce a ne v osmnácti. Ale i zjev fotky nabízeného zlevněného zboží se zalíbil našemu Guru ( velitel výběhu mamina).
,, Nemáme teď peníze!" Rodiče se snaží vždycky mást citlivé děcké smysly, ale já jsem na tuhle chvíli čekala až moc dlouho.
S vidinou perfektního parťáka Rexe či K9 a oddaným poslušným mazlíčkem, jsem se druhý den odhodlaně vydala k babičce. Na přátelskou informativní návštěvu samozřejmě. Třeba o tom, kolik měla důchod a jestli náhodou by náhodou nebyla nějaká ta tisícovečka. I upekla Karkulka svojí historicky první bábovku, popatlala jí čokoládou, aby zakryla lehké nedostatky připálení, sbalila kytku šeříku a šla za babičkou. Vlka cestou nepotkala, za to si ho už druhý den představovala věrně vedle sebe.
Bábovku jsem předala, kytku jsem předala, za odměnu mohla umýt schody a chodbu a přišlo na lámání chleba. Jako lehká výmluva postačil fakt, že za chvíli je výučňák a já potřebuju složit tisíc kč zálohy. V tu chvíli mi hlavou přelítla myšlenka, že tady za měsíc půjdu znovu, pro opravdovou zálohu. Ale to teď nebylo podstatné. Mysl byla opojená představami.
Vítězoslavně jsem nesla hlavu na ramenách a uvažovala, kde nakoupím všechno potřebné.
,, Mama tě zabije." Říkala jsem si pokaždé, když jsem cpala do tašky u pokladny balonky, kosti, bumerangy a misky.
Byl večer. Klika cvakla, mama vchází do dveří. První pohled spadne na igelitovou tašku na klice, kde se rýsujou všechny potřeby.
,, Toho psa máš kde?" A je to v kapse blesklo mi hlavou!
Evidentně znechucená ale ne moc překvapená svolila ,,objednávku zvířete". Doručení další den. Ovšem né až do domu jak by člověk čekal.
,,Kurde musím autobusem do Havířova." Mama mně nechala schválně se v tom vykoupat, protože věděla, že to je jediná možnost že nebude mít paviána doma. V duchu se mi pěkně smála.
Večer jsem usínala s pocitem, že další noc už tady bude můj oddaný přítel...
KURDE ČIMU JE ČLOVĚK TAKÝ NAJIVNÍ?!