19.
19.
,, Vrať se prosím… Vrať…“ Zlomil se mi hlas, a v krku mi bránil hlasitému vzlykání knedlík. Nasucho jsem polkla vlhký vzduch a v krku mně začalo pálit. V hlavě jsem zase měla ten roj sršňů a tisíc malých kovaříčků, kteří mi v ní hlasitě kuli na kovadliny. Minuty ubíhaly a mozek se zotavoval. Začal si uvědomovat, že všechno je ztracené, že život musí jít dál, ať s Dannym nebo bez něj. Že všechno nekončí jen jedním zamilováním, že tam, daleko za mořem na mně čeká někdo mnohem lepší, někdo, kdo si zaslouží mojí duši, moje srdce a hlavně mně samotnou, mně celou. Je tam někdo kdo vůbec stojí o bývalou feťačku, která půl roku spala s narkomanem? Která se léčila, kterou vyhodily ze školy a málem zavřely do vězení? Že jsem si zničila nejkrásnější léta? Je tam vůbec někdo, kdo bude stát o holku, která se byla schopna zamilovat snad do každého, ale po téhle zkušenosti už nedůvěřuje klukům? Stojí někdo o srdce fešačky tak moc, že by o něj musel bojovat? Vždyť i ta nejlepší přítelkyně a nejlepší přítel, se od ní odvrátili. Feťačka zrádkyně. Skvělý status, který budu mít v Americe napsaný na čele. Vítek Ameriko! Nemůžu se tě dočkat!
Najednou se čas zastavil. Jako by mi dal čas na to, abych se naposledy rozloučila s okolím, abych se stihla sbalit a připravit na tu velkou, dalekou a poslední cestu. Která mi naruby změní život. Slzy se zastavily, hlava třeštila. Najednou mi bylo jedno, jak to s ním dopadne. Stejnak už ho do konce života neuvidím, a třeba je jen dobře, že to takto skončilo. Určitě bude na druhé straně někdo jiný, lepší, kdo si mně bude vážit. A hlavně mně bude nrát takovou, jaká jsem teď. Tu milou změněnou Shayne, která prošla tolika změnami, tolik ran si vytrpěla.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Krásně vymalované žluté zdi, jako by zašedly. Už tady pro mě není domov. Já už tady nebydlím. Není tady pro mě místo. Už ze mě bude Shayne Ward z Little Canada. Už budu jiná paní.
Poličky už nebyly tak plné, ve skříních mi zbývalo jen oblečení, které jsem si brala s sebou na ty tři měsíce, než máma přijede s ostatními věcmi. Goldie se smutně potloukala po domě, a tušila, že něco přijde. Malý kocourek pobíhal za ní a pořád ji lovil ocas. Sem tam se po něm otráveně ohnala a šlo poznat, že je nervozní, že neví co přijde. Jestli půjde s námi, nebo zůstane tady, sama, opuštěná. Bylo mi jí tak líto. Její smutné oči přelétávaly z jednoho kouta na druhý. Nakonec si lehla doprostřed místnosti a jednou packou si překryla oči.
,, Je lepší nic nevidět viď?“ Přitáhla jsem si jí na klín a hlavu jí zabořila do kožichu. Zakňučela a jazykem mi olizovala tváře. Slané slzy jí moc nechutnaly ale jako utěšující prostředek to bylo ideální.
,, Dík, jsem ještě mokřejší než předtím.“ Z úšklebky jsem si ze tváře stírala mokré sliny děkovala mojí ochranářce. Najednou, jako by se za mnou zavřely dveře. Už nebyla taková tma jako předtím, všechno kolem mi připomnělo, že není čas dělat hlouposti, že mně čeká životní událost a že je třeba se na ní připravit.
,, Tak vstávej holka! Jdeme balit! Zítra nám to letí.“ Vyskočila jsem do dřepu a poškádlila Goldie lechtáním na žebrech. Ohnala se po mně a brala to jako gesto, že je čas na hru. Vystartovala pro svůj míček a v mžiku s ním byla zpět. Postavila se přede mně a roztouženým pohledem traumatizovala mou pravou ruku, od které čekala rychlý výpad s tím, že jí hodím míček.
,, Ne, ne holka! Na to není čas!“ Vytrhla jsem jí upískanou hračku ze zubů a schovala ho pod peřinu. Nějakou dobu se zabavila krtkováním pod peřinou, než našla to, co hledala. Mezitím jsem ze skříně vytáhla dvě velké cestovní tašky a otevřela skříně. Pořádně jsem se zamyslela, co budu na ty tři měsíce potřebovat. Je září, podle všeho, bude za pár týdnů pomalu mrznout a sněžit. Kraťasy a sukně rozhodně nebudu potřebovat. Všechny hygienické potřeby se koupí až tam. Nabalila jsem zimní bundu a vestu, pár mikin, všechny trička, oblíbené tepláky, spodní prádlo a ostatní méně důležité věci jen abych zaplnila místo. Samozřejmě nemohla chybět frajerská mikina od Goldie, kterou dostala ode mě k narozeninám. Byla luxusně drahá ale za to jí slušela a u každého s ní trhala obdiv. Nádherně zelená s bílou kapucí, pod kterou se ukrýval velký nápis ADIDAS. Zaslouží si rozmazlovat.
Sbalila jsem s sebou i fotky, které nemohly chybět nikde na mých cestách. Zbytek věci, jsem přihodila do černých pytlů a všechny pečlivě popsala, aby máma na nic nezapomněla. Po tom, co odešlou věci k babičce, už se do Česka nevrátí. Ani kdybych si tu zapomněla Bůhví co. Hlava mi přeletěla k nočnímu stolku. Na něm byl v krabičce schovaný křížek. Pořád jsem nevěděla, co s ním mám dělat. Sám si mně našel, chce být tedy asi se mnou. Ani jsem nechtěla krabičku potěžkat, jestli tam je a hodila jsem jí do kufru. Nevadilo by mi, kdyby tam nebyl. Měla bych o starost míň. Nabalila jsem do tašky poslední věci na zaplnění a posadila se na postel. Ve skříních nezůstala jediná věc, všechno se kupilo v pytlích v rohu.
,, Máme to sečteno, holka.“ Pohladila jsem Goldie po hlavě a sledovala prázdnotu mých sedmnácti let strávených v tomto pokoji. Nejkrásnější zážitky se mísily s těmi smutnými a naopak. Vůně domova mi bude moc chybět.
Vzala jsem do ruky hřebík, který držel obrázek, který jsem malovala ještě ve školce a vyryla do zdi všechno důležité. Shayne Ward 5.10. 1993- 17.7. 2010 nápis jsem zarámovala do srdíčka a přejela konečky prstů. Tady budu vrytá do konce života…