20.
20.
Poslední den se pomalu chýlil ke konci. Večer mně čeká tolik očekávaná poslední večeře s mámou a otčímem. Je to snad konec nového začátku? V pokoji už bylo třeba jen zabalit pár věcí. Počítač schovat do krabice, ráno sbalit peřiny a nejnutnější hygienické potřeby, dát Goldie sedativum na cestu a to hlavní- dnes večer říct našim o tom malém chlupatém stvořeníčku. Snad si ho budu moct vzít s sebou. Je to jediná vzpomínka na Dannyho mámu. Nebo spíše na Dannyho samotného.
Goldie byla pořád nervozní. Čím dál tím víc. Měla jsem obavy aby dneska klidně spala. Pro zabírání sedativ to má velký účinek. Nejspíše jí už jednu dávku píchnu dnes večer, než půjdeme spát, aby se trochu uklidnila. Brzo ráno dostane další a ta by měla zabírat až do Detroitu, kde je nesmyslný přestup a pak směr Colorado. Přes celou Ameriku. Nervozně jsem ze zvyku počítala všechna zavazadla a přemýšlela co jsem ještě neudělala. Chtěla jsem ukončit život tady v Česku. Naposled jsem zapnula počítač a na klávesnici jsem vyťukávala všechny možné adresy. Facebook, Twitter, e-mail, youtube. Všechno jsem smazala. Nemám zájem vést dvojí život, tam,i tady. Teď už mně někdo najde jen podle telefonního čísla. Jako by mi spadl kámen ze srdce, když jsem se nemusela zabývat tím, kdy, kde, kdo a ským. Jistým způsobem je to úleva.
Naráz jsem si uvědomila, že se cítím neskutečně unavená. Zhroucená, po tom týdnu, co jsem skoro nespala a jen se mi děly všechny ty možné i nemožné věci. Protřela jsem si oči tak moc, až jsem cítila jak jsou vyschlé a rudé. Zamžourala jsem do lampičky, která svítila na stole a vypnula jí.
,, Shayne, zlato, už pojď.“ Ozvalo se tiché zaťukání na dveře a mámin smutný hlas se ozval v pokoji.
,, Už běžím.“ Rychle jsem zasunula židli a v patách jí utíkala do kuchyně. Zůstala jsem stát zaražená ve dveřích, když jsem uviděla tu nádherně prostřenou slavnostní tabuli. Bílí ubrus, na kterém byl nádherný červený napron to ještě všechno podtrhoval. Luxusní bílé talíře v kombinaci s červenými ubrousky a zlatými svíčkami mi připomínaly spíše Vánoce ne běžný večer. Vždyť není zas tak běžný. Je jeden z mých posledních.
Otčím už nerovzně seděl u stolu a cosi čmáral do papíru.
,, Pojď mi pomoct se salátem zlato.“ Máma vypadala že má naspěch a rychle vklouzla z jídelny do kuchyně.
,, Nakrájej ty rajčata prosím.“ Opatrně jsem vzala do ruky nůž a krájela zeleninu na kousky. V kuchyni bylo ticho až to bodalo u srdce, ale ani jedna z nás nedokázala začít. Musela jsem tedy já.
,, Nemrzí tě ani…“ Nenechala mně doříct větu a hned mi skočila do řeči.
,, Tohle nikdy neříkej Shayne!“ Nezvedla hlavu od salátové mísy. Jako by si povídala se salátem. Položila jsem nůž a opřela se jednou rukou o skříňku. Zbytek těla jsem natočila na ní.
,, Copak tě nenapadlo, že mi tím zničíte život?“ Vzala jsem nůž zpátky do ruky, jako bych jí s ním chtěla vyhrožovat.
,, Polož ten nůž prosím.“ Pořád se na mně ani nepodívala, ale moc dobře věděla, co dělám. Chtěla jsem jednu, jedinou pitomou odpověď. Že toho lituje, že je jí to líto, že to udělala kvůli tomu hajzlovi.
,, Přece není možné, aby tě tak změnil mami.“
,, Přestaň!“ Zasyčela skrz zuby a otočila se do jídelny, aby se ujistila že nás otčím neslyší. Přišla blíže ke mně a se slzami v očích začala výhružně šeptat.
,, Copak ti nedošlo, že si za to můžeš sama?! Že ty ses začala vozit na těch svinstvech?! Že tě vyhodily ze školy, že tě málem zavřely?! Připadá ti to tak málo, abych k tobě neztratila důvěru?!“ Zhluboka se nadechla a pak přimhouřila oči, tak jak to vždycky dělala, když se jí chtělo brečet.
,, Ztratila jsem všechnu důvěru? Už žádná nezbyla?!“ Do této doby jsem si myslela, že se to aspoň částečně urovnalo, že všechno už přešlo, a máma je zase ta stejná ženská. Mýlila jsem se.
,, Není už žádná Shayne. Je mi to líto.“ Mýlila jsem se znovu. Tato důvěra už nepůjde nijak napravit. Vzala jse nůž pevněji do ruky a nepřítomně dokrájela zbytek rajčat. Vypadalo to spíše jako pitva. Máma stála vedle mě nehybně jako socha a zírala na mně. Nejspíše si uvědomila, co vlastně řekla.
,, Holčičko…“ Natáhla ruku kolem mého ramene a chtěla mně vzít do náruče.
,, Nech mně!“ Vyštěkla jsem po ní, hodila nůž na desku a utekla z kuchyně.
,, Kam jdeš?!“ Zařval za mnou otčím ale bylo mi jedno co si myslí. Kvůli mámy mně ale napadlo, že by neměl vědět co mezi námi je. Prudce jsem se zastavila a protírala si oči rukou.
,, Krájela jsem cibuli.“ Zajela jsem si rukou do vlasů a všimla jsem si, že mi teče z prstu krev. Musela jsem se pořezat. Ale jak? Nic jsem necítila. Šla jsem do koupelny, která byla vedle jejich ložnice a vyplachovala si ranku studenou vodou. Nezapomněla jsem ani na červený obličej ale škoda, že bolavé srdce nešlo tak shladit. Pořád se mi v uších ozývala za věta, že už není žádná důvěra. Nikdy. Otřela jsem si zarudlé tváře do ručníku, třikrát zhluboka nadechla a řekla jsem si, že jí dám druhou šanci, protože ona mi jí taky dala.
U stolu už všichni seděli. Máma donesla poslední mísu s brambory a posadila se. Bylo ticho jako v hrobě. Z jejích myšlenek jsem vyčetla, že jí to mrzí, a že to tak nechtěla. Že mi chce znovu zkusit věřit. S radostí bych jí tu možnost dala. Kdyby si jí ode mně vzala.
Nabrala jsem si talíř plný zeleniny a masa a nehlučně se snažila žvýkat. Otčím byl zaměstnaný čtením novin a máma tupě pozorovala plamen svíčky před ní.
,, Musím Vám něco říct.“ Začala jsem pomalu. Jako bych to říkala sama sobě, jako bych si to trénovala před zrcadlem. Michal zvedl oči od novin a položil je vedle talíře. To mně znejistilo. Máma se napila a pohledem přejížděla ten můj. Položila jsem vidličku na talíř a zhluboka jsem se nadechla. Nenapadlo mně jak jim mám říct že mám kočku ale najednou se to ze mě tak vyrvalo, že jsem nevěděla kde začít.
,, Nepojedu do Ameriky sama.“ Trošku špatná věta. Otčímovi vypadla vidlička z ruky a spadla na zem.
,, Nech to.“ Pokynula mu máma mezi řečí a zadívala se na mně. Oba dva se na mně tak zvláštně zadívaly. Určitě co je napadlo bylo to, že jsem těhotná.
,, Místo Goldie pojede ještě někdo.“ Teď je muselo napadnout, že to bude zvíře, ale pole jejich pohledů, to bude pořád dítě.
,, Od Dannyho mámy jsem dostala na památku malé koťátko. Goldie si ho vybrala.“ Přejela jsem pohledem na oba dva. Máma položila příbor na kraj talíře jako podle předpisů a sepjala si ruce. Čekala na afekt Michala. Ten polkl nedožvýkané sousto a sepnul si ruce jako máma. Co to má znamenat?
,, A co od nás čekáš?“ Obořil se na mně bezvýznamně. Co mám od nich očekávat?
,, Nic neočekávám. Jen to, že by babička mohla očekávat příjezd i kočky.“
,, Matka tvé matky, není útulek!“ Nadzvedl se ze židle, až jsem s sebou škubla.
,, Není žádný azilový dům pro opuštěné zvířata a feťáky!“
,, Miláčku.“ Hlesla máma zaskočená jeho kritikou, a mně nezaskočila o nic méně. Jsem flák? V jeho očích?! Taky že jsem, ale když se mu to nelíbí, může táhnout o dům dál. Prosebně jsem se zadívala do máminých očí, které vykazovaly větší ochotu.
,, Zkusím zavolat babičce, jestli by to šlo.“ Já v tom teda žádný problém nevidím.
,, Děkuju.“ Procedila jsem skrze zuby tak, aby to vyznělo co nejvíc vítězně. Michal se nadzvedl na židli a vztekle si nacpal do pusy další sousto.
Po chvíli mně přešla chuť být tady s ním u jednoho stolu. Chtěla jsem jít na chvíli pryč jen s mámou, pokecat si tak, jak jsme to vždycky dělaly. Jen my dvě. Pomalu jsem se nadzvedla.
,, Děkuji za večeři, byla dobrá.“ Odsunula jsem židli, ale máma mně najednou přidržela za rameno. Udělala pokyn na Michala a ten okamžitě s těžkým vydechnutím a obtížemi vstal od stolu a odešel do obýváku. Máma mně zatím přivedla doprostřed jídelny a usmívala e na mně. Po chvíli se otčím vrátil s něčím za zády.
,, Ty první.“ Hlesla na něj máma a odstoupila ode mě. Michal ke mně přistoupil a podal mi ruku. Automaticky ale trochu nevěřícně jsem mu jí podala a čekala co se bude dít.
,, Milá Shayne, přes všechno co jsme spolu tady přežili, ti chci popřát do nového života jen to nejlepší. Měj se tam moc hezky.“ Naklonil se ke mně a objal mně. Viděla jsem mámin výraz štěstí v obličeji. Ale také slzy. Opět atomaticky jsem ho na zlomek vteřiny poplácala po rameni a nemohla si nevšimnout dárku, který měl za zády.
,, A tady máš něco na ten nový začátek.“ Předal mi dárek a já jsem nedočkavě začala trhat papíry z krabice. Miluju dárky a je mi jedno od koho jsou.
,, Notebook?!“ Vykřikla jsem nadšeně a prohlížela si obal mého nového začátku. Michal jen pokýval hlavou a sedl si zpět na židli, kde dočítal noviny.
,, Děkuju.“ Procedila jsem tentokrát o něco vděčněji.
,, Miláčku, teď já.“ Máma ke mně přiskočila a okamžitě mně objala. Nestihla jsem ani zareagovat a opět jsem byla v její teplé náruči. Po tak dlouhé době.
,, Budeš mi tak strašně moc chybět zlatíčko!“ Drtila mně mnohem silněji, až mi přišlo že ze mě vytlačila i poslední zbytky slziček. Také jsem stiskla víc a zabořila obličej do jejích vlasů.
,, Vždyť ty mně taky, mami.“ Jak dlouho jsem jí takto neřekla? Jemně v ní škublo při té větě.
,, Já vím, že jsem ti ten život pokazila, ale přeju si, aby Amerika byla lepší volba.“ Napjatě jsem poslouchala její věty,ale myšlenky se zastavily.
,, Nechci abys byla něšťastná. Miluju tě Shayne! Víc než cokoliv na světě!“ Vzala si mou hlavu do dlaní a dívala se na ty ustarané ubrečené oči.
,, Nechci tady brečet a loučit se. Budeme zase spolu za chvíli.“ Lehce se usmála a setřela z obličeje poslední kapky.
,, Ode mě máš dárek u babičky. Vlastně dva dárky, tak doufám že se ti budou hodit.“ Zase se usmála a odešla odnášet talíře do kuchyně. Mihla jsem pohledem po Michalovi, který nehnul ani brvou u novin a vzdychla si.
,, Doufám že ten notebook nemá Vistu.“ Pohodila jsem odlehčeně na jeho adresu.
,, No mohl jsem ti jí tam dát, podle toho jak mně nemáš ráda.“ Zvedl oči od novin a lehce se usmál. Usmál? Nezdálo se mi to?
,, Vždyť ty mně taky ne.“ Odpálila jsem zpět a ironii mu vrátila. Zasmál se hlasitěji a opět se zabořil do novin. Sebrala jsem si svůj dárek a pomalu odešla z jídelny jako vítěz.