21.
21.
Moje poslední noc v tomto pokoji, v tomto domě, v Česku. Posadila jsem se na postel a opřela se o zeď. Do pokoje prosvítaly větve stromů skrze žaluzie a malovaly na stěnu ornamenty, přesně tak, jak jsem to měla ráda. Měla jsem radost z toho že mi dal otčím dárek, ale tímto si mně nevyslouží. Nebudu s ním větší kamarád ani mu nebudu říkat tati. On si to za nic nezaslouží. Určitě mi ten dárek nekoupil sám. Máma mu řekla, ať ho sežene a dá mi ho na udobřenou. Z části se jí to povedlo. Přibalila jsem notebook k batohu k ostatním důležitým věcem, které si beru s sebou do letadla a položila se zpátky na postel.
Po schodech se ozvalo lehké praskání. Někdo šel nahoru. Zpozorněla jsem, čí jsou to kroky, ale bylo mi jasné, že máminy. Ozvalo se lehké ťukání a tentokrát nevpadla jako vždycky. Čekala za dveřmi, dokud neřeknu dále. Chvíli jsem uvažovala, co mi může chtít, ale nic kromě rozloučení mně nenapadlo.
,, Pojď dál.“ Řekla jsem tiše a na bradu si přitiskla medvěda, který mi jako jediný nezůstal zabalený. Máma tiše vešla, s náručí plno fotoalb.
,, Nesu nějaký vzpomínky.“ Snažila se odlehčit atmosféru a mně to v té chvíli přišlo jako docela dost dobrý nápad. Poklepala jsem rukou na postel, aby věděla, že se má posadit ke mně. Položila hromadu fotek na zem a posadila se na kraj. Jako by zjišťovala, jestli nás ta postel unese, nebo spíše zkoumala, kam až jí pustím. Posunula jsem se o kousíček dál a automaticky jí uvolnila prostor.
,, Toho medvěda ti dal kdysi táta, pamatuješ?“ Usmála se a prsty lehce přejela po plyši. Trochu jsem vykoukla zpoza dobře vycpaného molitanu.
,, Dal mi ho když od nás odcházel a řekl…“
,, Pomůže ti najít mně, když ti bude nejhůř holčičko.“ Řekly jsme obě najednou tak, jako by to byla stará pohádka, ale za celých dlouhých deset let to nikdo neřekl ani jednou. Až takové stopy to v nás zanechalo. Přitiskla jsem památku zase o něco blíže a schoulila se do lepšího klubíčka.
,, Děda tě bude čekat na letišti v Tampa Grey a pojedete na farmu.“ Věřím tomu, že chtěla situaci nějak odlehčit, ale připomínat mi, že zítra odlétám mně moc neuspokojovala.Pokývla jsem hlavou spíše jen tak pro sebe než na souhlas a nechávala mámu, aby se vyjádřila sama. Nechci jí pomáhat.
Po chvíle mlčení jsem ale uznala, že budu muset. Že nemá síly na to říct něco, že jí to stěhování mrzí. I když v Americe už měla velmi dobrou práci. V podstatě se těšila. Má tam celou rodinu a po tolika letech s něma bude déle než jen na týden nebo dva. Ale mrzelo jí to kvůli mně. Šlo to vidět na očích a ztrápeném výrazu tváře.
,, Nechceš zavzpomínat?“ Kývla jsem hlavou na hromadu fotek, která ležela u postele. Máma se vzpamatovala a automaticky sáhla po prvním albu. Byl na něm nápis Naše malá holčička.
Otevřela první stranu a zasmála se nad fotkou z porodnice.
,, Byla jsi nejchlupatější dítě v nemocnici.“ Pronesla nad starou fotkou.
,, Jo, dík, to jsem potřebovala vědět.“ Zasmála jsem se a otočila na další stránku. Jedna fotka se mi zdála čím dál tím neznámější, když jsem viděla ty fotky snad stokrát. Jako by na nich stále bylo co ukazovat, stále co objevovat. Obrázky se střídala jako na běžícím páse a atmosféra pookřála. Máma se pomalu přesunula vedle mě, seděli jsme pod peřinou a vtipně komentovaly naše zážitky.
Až jsme došly asi k desátému albu, navrhla máma, že projdeme i fotografie v počítači.
,, Ne mami, nezlob se, já už jsem ospalá.“ Položila jsem jí ruku na koleno a uchlácholila aspoň pohledem.
,,Zlato…“ Vrátila mi ustaraný mateřský pohled, který jsem u ní už dlouho neviděla. Určitě ne od dob, kdy jsem se začala tahat s tou bandou. Mojí životní chybou, omylem.
,, Já chci ať víš, že jsem ten dnešek přehnala. Nechtěla jsem ať to tak vyzní.“
,, Netrap se tím. Můžu si za to v podstatě sama.“ Seděly jsme od sebe kousek, a viděly ve tváři každou vrásku. Nevšimla jsem si, že máma tak moc zestárla. V té poslední době, jsem zapomněla sledovat, jak se lidé kolem mě mění.
,, Strašně mi chybíš, holčičko!“ Naráz mi spadla mámina hlava na moje rameno. Užívala jsem si každou chvilku té minuty. Přejížděla mi rukou po paži, jako by mně chtěla obránit, schovat se za mně.
,, Ty mně víc.“ Opřela jsem si hlavu o tu její a tak jsme zůstaly pěknou chvíli. Pomalu se mi začal mlžit svět před očima a víčka byla těžší než cement. Po chvilce jsem nevěděla o světě. Poslední pohled na hodiny, půl jedné. Za chvíli už jsem nevěděla o světě.
Vzbudil mně až podivný rachot a šum. Máma se zvedala z postele a potichu odcházela. Zvedla jsem hlavu a opět mrkla na hodiny. Půl třetí. Usnuly jsme, ale do rána ještě bylo času dost.
,, Mohla jsi tu zůstat.“ Zašeptala jsem a protáhla si ztuhlý krk.
,, Potřebuješ se vyspat.“ Vrátila se zpátky, naklonila se na mně a políbila na čelo.
,, Spinkej Shayne.“ Pohladila moje vlasy tak jako když jsem měla chřipku, ležela v horečkách a byla bezmocná.
,, Dobrou noc.“ Kývla jsem na ní a zachumlala se pod deku.
,, V jedenáct dopoledne vyjíždíme, tak hlavně nezaspi. Dobrou.“ Zavřela za sebou dveře a opět mně ujistila, že to všechno nebyl jen sen.
Zítra opravdu odjíždím.
Sama…