22.
22.
Dnešní noc byla za poslední týden asi ta nejlepší. Spala jsem tak tvrdě, že jsem ani nevěděla o světě. Měla jsem strach, že nebudu moct spát, že všechno bude smutné a že budu mít pocit, že se mi všechno ztrácí před očima.
Bylo sedm hodin ráno, když jsem se probudila na svět. Za oknem panovalo typicky podzimí České počasí. Vítr burácel, provazy deště bubnovaly jako vzteklé na okenní římsu a na stromě nezbyl jediný lísteček. Přísahala bych, že včera jich tam ještě pár bylo. Protřela jsem si oči a nahlas zívla. Je to ve mně dobrá nálada, nebo jen ticho před bouří? V pokoji už nebylo vůbec nic. Prázdné police, prázdné otevřené skříně, holé stěny, na kterých ještě nedávno visely fotky, byly pusto prázdné. Působilo to na mně stísněně, a už jsem se těšila, až nasednu do letadla. Těšila? Opravdu? Není to jen přetvářka, kterou si snažím spravit už tak pokaženou náladu?
Pokojem se prohnal průvan. Hned za ním se prohnalo kotě a Goldie.
,, No tak Goldie, pojď sem k sakru!“ Máma se vřítila do pokoje hned po nich, uřícená, v ruce s injekční stříkačkou. Zamžourala jsem do světla z chodby a uviděla Goldie, jak se snaží nacpat pod postel v domnění, že se pod ní vleze.
,, Goldie vzdej to. Na to máš moc velkej zadek.“ Zasmála jsem se a vytrhla injekci mámě z ruky. Než jsem stačila říct fň měla Goldie injekci v zadnici. Zakňučela a přestala se vrtět. Lehce jsem ji povytáhla za ocas a poplácala po zadku.
,, Tak pojď ty posero.“ S námahou se vyškrábala z malého prostoru a skočila za mnou na postel. Schovala se za moje záda a myslela si, že injekci ji píchla máma.
,, Dík zlato. Honím jí už půl hodiny.“ Kývla jsem hlavou na poděkování a mazlila se s tou velkou psí hlavou.
,, Máš na stole snídani!“ Ozvalo se zdola. Hm poslední domácí snídaně, to si přeci nemůžu nechat ujít. Popleskala jsem Goldie a dala jí povel, že jdeme. Neuvědomila jsem si, že teď celou cestu prospí a že už teď mně nevnímá. Usmála jsem se nad tím, jak si lehla do postele a přikryla jsem jí z legrace peřinou.
,, Vidíš, hned vypadáš jako člověk.“ Prohodila jsem ironicky na její adresu.
V kuchyni byl shon. Otčím pořád něco hledal, sháněl, telefonoval, něco organizoval. Máma právě volala babičce, v kolik mně mají očekávat. Na stole byli přichystané toasty a míchané vajíčka. Horký čaj přesně tak, jak ho mám ráda.
,, S tím běžte do háje!“ Zařval Michal do telefonu a vztekle s ním hodil na stůl.
,, Nemůžu Shayne odvézt na letiště! Šéf trvá na tom, že v devět mám být na poradě.“
,, Co to znamená pro mě?“ Zeptala jsem se do větru a ani nečekala že by řekl že nikam neletím. Máma zvědavě vykoukla z kuchyně a netvářila se moc nadšeně.
,, A co teď? Kdo jí odveze?“ Mluví mi z duše. Autobusem to nestihnu. V 11 musím vyjet a ve tři mi letí letadlo. Letí to z Brna. Kdyby z Prahy, byla bych na letišti za půl hodiny taxíkem.
,, Zavolej tvému bratrovi. Musí jí odvézt on.“ Sebral noviny z poličky a odešel do ložnice.
,, Ale co když nebude moct?!“ Zavolala za ním.
,, Bude. Říkal, že kdyby něco, máme zavolat, hodí jí tam.“ No to je super. Poslední den a já nepojedu s mámou?
,, Ty nepojedeš se mnou?“ Jídlo mně už moc nezajímalo. Chtěla jsem na chvíli být s ní. Poslední den.
,, Asi ne zlato. Však ty to zvládneš.“ Cestou k telefonu mně pohladila po vlasech a z vedlejší místnosti byl slyšet její hlas. Její bratr na to nejspíše čekal. Petr je super strýc. Vždycky se máme o čem pobavit. Ale máma je máma…
,, Kolem 11 tady bude.“ Fajn. Dneska mně to tedy nemine. Dojedla jsem zbytek vajíček a pozorovala shon kolem sebe. Kotě pobíhalo po bytě a nahánělo malou papírovou kuličku.
,, Shayne, abych nezapomněla. Volala jsem na letiště, ale to kotě musí mít pas a očkování. Teď se to už nestihne, takže ti ho dovezeme, až přijedeme my, za ty tři měsíce ano?“
No nijak mně to nepřekvapilo. Mohlo mně to hned napadnout, že bez pasu nikam nepoletí. No co , aspoň bude o starost míň. Nedokázala jsem si představit, jak se sama tahám na letišti s kufry a dvěma přepravkami s živým nákladem. Zvedla jsem si chlupáče na klín a nechala ho dojíst zbytek vajíček z talíře.
,, Můžeš mi říct, jaké tašky ti mám snést dolů?“ Otčím byl nějaký moc akční, ale spíše mně napadla myšlenka, že už se mně chce zbavit. Nejlépe poslat pěšky, hlavně aby mně měl z baráku.
,, Nic mi nenos. Snesu si to sama. Dík.“ Zatvářil se dotčeně, něco si zabrblal a šel zpátky do ložnice. Máma zatím vyšla z koupelny a chystala se do práce. Hledala zbytek papírů, které mi potřebovala dát. Znervózňovala mně.
,, Shay, tady máš tvůj a Goldin pas. Taky vízum, kdyby ho náhodou chtěly. Všechny poplatky na letišti máš zaplacené, ale kdyby náhodou něco, máš tady v obálce deset tisíc. Víc peněz nepotřebuješ. Poslala jsem babičce dost peněz, aby ti to stačilo na tři měsíce. Nic si prosím tady nezapomeň. Dostaneš to až v prosinci.“
Zadívala se na mně s obavami, mezitím co já jsem přepočítávala obnos v obálce.
,, Jo, to zvládnu.“ Přemýšlela jsem, jestli mám všechno. Peníze, doklady, pasy, papíry. Všechno by mělo být na místě.
Máma se zvedla na pokyn Michala, který vešel do jídelny už připravený k odchodu.
,, Zlato.“ Vydechla a objala mně. Přitiskla jsem se k ní a myslela na to, že už nejsem malá holka.
,, Mami, to zvládnu.“
,, Já vím broučku.“ Pustila mně a dala mi pusu na čelo. Jak dětinské pomyslela jsem si.
,, Petrovi nic nemusíš dávat. Vyrovnám se s ním až přijede k nám.“ Naposledy mi zamávala a vyšla ze dveří. Michal se ve dveřích zastavil a otočil.
,, Pamatuj na dobré vychování.“
,, Neboj. To já mám vždycky.“ Než jsem se stačila zasmát, hodil po mně klíče. Byly to klíče od auta. Ale od jakého? Než jsem stihla vyjít z domu a zamávat na něho, jestli je nepotřebuje, byli už za příjezdovou cestou. Proč po mně házel klíče od auta? Automaticky jsem je strčila do kapsy od kalhot a dál se o nic nezajímala.
Musím si přece užít poslední tři hodiny doma. V mém pravém domově…