23.
23.
Pořád mi nepřestalo v hlavě rachotit. Myslela jsem na Dannyho, jestli nemám jednoduše sebrat bundu a utíkat za ním. Nebo mám snad počkat až to udělá on? A budu mít dost síly počkat? Kde vezmu tu jistotu, že to opravdu udělá? Nechci se s ním takto rozloučit.
Rozejít…
A co Nelly? Neodpustila mi za tu dobu? Nechce abych za ní přišla a staly jsme se zase best friend’s? Nebo na mně pořád zhlíží jako na zrádkyni? Já přece nejsem zrádce. Nechtěla jsem jí tenkrát nechat ležet u polomrtvého těla té holky. Nechtěla jsem, aby to bylo celé na ní. Přece jsme jí bili spolu. Přece i moje krev musí být na tom chodníku. Ale jen jedna z nás dostala trest v plném rozsahu. Dodnes vidím nás dvě před soudem, před tolika lidmi až mi z toho bylo zle. Pohlíželi na nás zvysoka. Jako na chudinu. Jako na zvěř. Ještě dnes se mi hlavě sem tam objeví hlas soudce.
,,Plně zproštěna viny.“
Zůstala jsem stát jako socha. Počítala jsem s tím, že v ústavu to s Nelly potáhneme za jeden provaz jako celý život. Teď tam stála jen ona. Byla jsem vyvedena ze síně, a to byla jedna z posledních chvílí, co jsem jí viděla. Přišel sice ještě jeden dopis o tom, že jsem soud podplatila, ale nereagovala jsem. Nepopírám, že tehdy Michal něco neudělal, ale byla to jen maličkost. Nemohlo to ovlivnit celý soud.
Už nikdy se nedotknu drog. Člověka. Už nikdy nepromluvím s Nelly.
Jedenáct let života se zdá jako maličkost. Ale všechno to převyšuje. Je tam tolik zážitků, že se nedá zapomenout. Nikdy!
Čas najednou utíkal zvláštně rychle. Pořád jsem seděla v obývacím pokoji na křesle a dívala se do okna. Jako bych najednou všechno chtěla vtlačit do mozku. Všechny vzpomínky, vůně, tu nostalgii. Goldie přišla za mnou a posadila se naproti mně tak, aby mi dobře viděla do obličeje. Její oříškově hnědé oči hledaly na mém obličeji známku nepokoje, neklidu nebo dokonce slziček. Nebylo třeba sledovat její mateřský pohled. Cítila jsem ho v očích dost bezpečně.
Budu děkovat Bohu za to, že může jet se mnou. Že celou tu dobu jí můžu mít u sebe. Pes vám nedělá jen nejlepšího přítele, ale dokáže nahradit i člena rodiny.
Goldie mi tam bude velkou oporou. Bude pro mě všechno, stejně tak, jako já pro ni.
Sevřela jsem její hlavu v dlaních a dlouze políbila její zlatavý kožich, který voněl tím typickým psím pižmem. Chvíli v sevření držela, ale po chvíli se vykroutila. Štěkla na mně a utekla pryč. Nejspíše mně už měla plné zuby. Pořád jí nedám pokoj.
Na hodinách odbila devátá ranní. V jedenáct přijede strejda a odveze mně pryč odsud. V kuchyni se rozřinčel telefon. Rychle jsem vyskočila na nohy a orientovala se směrem ke kuchyni. Nohy jsem měla ztuhlé a bolavé. Kulhala jsem jako stará babka.
,,Prosím.“ Zvedla jsem sluchátko a automaticky čekala na odezvu z druhé strany.
Nic.
Ticho jako po pěšině.
,, Halo! Je tam někdo?“ Nemám ráda žertovné telefonáty. Nikdy jsem nebyla jejich obdivovatelem.
,,Hej!“ Zakřičela jsem do telefonu už poněkud neklidně.
Ticho.
Jen z dálky se začal ozývat šum. Jako by z daleké silnice přijíždělo auto. Po štěrkové cestě. Přijíždělo stále blíže. Šumělo, skřípalo, dunělo po štěrkových kamenech. V oparu šumu jsem zaslechla šepot. Nebyl to šepot, spíše jen skřehot. Ale tichý. Nesrozumitelný.
,, Je tam někdo?“ Zeptala jsem se opatrně. Hlas mi přeskočil o tón výše.
Nic.
Šum ustal, šepot taky.
Najednou se u dveří rozzvonil zvonek. Škubla jsem s sebou, až mi sluchátko upadlo na stůl. V srdci jsem měla chaos. Pomalu jsem se uklidnila a začala dýchat normálně. Bylo mi divné, že Goldie není u dveří a zběsile neštěká.
Přešla jsem chodbu ke dveřím a dívala se na schody, jestli si to Goldie nerozmyslí. Nerozmyslela.
Strčila jsem klíče do zámku a dvakrát otočila. Otevřela jsem dveře a nic.
Nikde nikdo.
Vytáhla jsem hlavu ze dveří a rozhlížela se kolem sebe. Najednou zpoza mě vyletěla Goldie jako namířená střela. Se štěkotem se hnala do zahrady, až mně málem porazila. Zavřela jsem za ní dveře a v tom se ozval znovu telefon.
,, Dělá si ze mě někdo srandu?!“ Hodila jsem klíče na botník a spěchala do kuchyně. Zhluboka jsem se nadechla.
,, Prosím?“ A zas vydechla.
,,Shayne, zlato! To jsem já. Babi!“ Udiveně jsem se zašklebila na sluchátko. Babička? Proč mi volá, když večer budu s ní?
,, Ahoj. Co pak potřebuješ?“ Co může chtít? Že by další, kdo mi chce popřát upřímnou soustrast nad stěhováním? Nestojím o soucit.
,, Ale nic, jen jsem se chtěla zeptat, jestli to tedy platí a jestli se večer sejdeme u nás v Nebrasce.“
,, Jo jasně. V jedenáct jedu na letiště a okolo desáté večer jsem…“ Na chvíli jsem se odmlčela protože jsem nevěděla co říct. ,, Jsem- doma.“
Jo, doma to bude to místo. Tady už doma nejsem. Bohužel.
Do očí se mi vedraly slzičky.
,, Neplač broučku.“ Jak může přes telefon a několik tisíc kilometrů poznat že brečím?
,, Já se stěhovala asi desetkrát a pokaždé to bolelo. To zvládneš.“ Zhluboka jsem se nadechla ale nemohla jsem stejně nic říct.
,, Ty sis tam našla nějakého chalana že?“ V jejím hlase byla ironie, ale i utěšení. Přesně to teď potřebuju. Potřebuju ať mi někdo poví, že to zvládnu. I bez Dannyho.
,, Jo, našla.“ Neříkalo se mi to jen tak lehce, protože Danny nebyl jen tak někdo na koho se lehce zapomene. Byla to osobnost. Úžasná osobnost.
,, Však se neboj nic. Tady ti bude dobře. A navíc, máš tady pár překvapení.“
,, Vážně?“ Můj hlas byl najednou mnohem hezčí. Překvapený a chtivý těch dárků.
,, No jasně! Od každého něco!“ V očích se mi musely objevit hvězdičky. Miluju překvapení, dárky a všechno kolem.
,, Tak v tom případě se už asi těším.“ Usmála jsem se do prázdna.
,, Tak super! Těším se!“
,, Já taky babi.“
,, Mám tě ráda Shay.“ Znělo to jako pohlazení co vyplynulo ze sluchátka. Překvapivé ale milé.
,,Já taky…“ Polkla jsem větu a zavěsila sluchátko.
Chvíli jsem jen tak stála proti zdi a sledovala rodinné fotky.
,, Tak překvapení?“ Konstatovala jsem jen tak, sama pro sebe a v očích mi hořely plameny touhy vědět, co je to. Přemýšlela jsem nad několika věcmi, ale nebylo mi jasné, o co by mohlo jít.
,, Chci do Ameriky!“ Zakřičela jsem přes celý dům tak nahlas, až jsem donutila Goldie na zahradě rozštěkat. Najednou do mě vjel pocit euforie, podobný tomu, když jsem brala drogy. Úsměv zářil od ucha k uchu a já se smála, smála, smála a zase smála…