24.
24.
Deset hodin. Přesně tolik bylo na hodinách. Všechny věci jsem už snesla dolů ke dveřím. Jeden velký kufr, taška přes rameno a batoh, který si beru na palubu. Goldie zmateně pobíhala okolo tašek a nasávala každý pach, který by jí mohl naznačit co se to děje. Malý kocourek se mi motal pod nohama a snažil se zachytávat o tkaničky na botách. Div že jsem ho nezašlápla. Byla by z něj hezká rohožka, pomyslela jsem si.
Z lednice jsem vytáhla pytlík se svačinou, co mi máma nezapomněla přibalit. Stará se o mně jako v první třídě, přitom netuší, že na každém letišti je Mc‘ Donald nebo nějaý ten fastfood.
Půl jedenácté. Konečně se to dostavilo. Ohromná nostalgie, panika, smutek.
Nepřijde. Nevrátí se. Už nikdy ho neuvidím. Zůstaneme oba dva se zlomeným srdcem.
Naposled jsem vešla do pokoje, který mi už nepřipomínal nic z toho, co jsem v něm prožila. Přitáhla jsem k sobě povlečení, které zůstalo ležet na posteli. Vsála jsem do sebe vůni bavlny a třídila pachy a vůně. Ta nejsilnější byla moje, taky od Goldie ale tam daleko vzadu byla jakási, kterou jsem nedokázala zařadit, ale přeci jsem jí znala. Mé smysly pracovaly na plné obrátky ale přeci jsem tomu nemohla přijít na kloub. Mama? Ne, máma má svůj osobitý parfém, který se line celým domem.
Danny!
Nasála jsem vůni znovu a nyní si jí vychutnávala více. Tiskla jsem kus barevné látky na tělo a ke tváři. Mazlila jsem se tam s tou peřinou jako by to byl on sám. Vdechovala jsem do sebe všechno to, co mi tam po sobě zanechal a užívala si poslední chvíle s ním. Hlava se mi točila, oči slzely, všechno bylo rozmazané ale krásné. Zároveň taky moc smutné.
Položila jsem peřinu zpátky na postel a ustoupila pár kroků vzad. Nic tady z toho už nebylo moje, už mi nepatřilo. Červené a žluté stěny byly prázdné, žádné slunce a žaluzie už na nich netvořily ty obrazce, které jsem tak milovala. Skříně byly prázdné, poličky zaprášené, v pokoji divný puch a atmosféra. Naposledy jsem obešla pokoj a konečky prstů se dotýkala stěn. Jako bych do nich chtěla naposledy vyrýt vzkaz. Vzkaz pro všechny. Jako by to pro mě bylo důležité, to nejdůležitější. Najednou se do mě začal městnat vztek, strach z toho co bude tam. Nehty se tiskly k omítce čím dál silněji, až za sebou zanechávaly rýhy. Začala jsem cítit, že bude lepší, když odjedu, nechám tady všechno, všechny a začnu zase od začátku. Bez falešných lidí, bez drog, bez hrozné bolesti, kterou mi tady všechno způsobovalo. Bez Dannyho…
To bude ten nejtěžší ale zároveň nejdůležitější úkol, který mně čeká. Musím na něj zapomenout, musím se od něj odtrhnout. Zklamal mě a já zase jeho. Nebudeme si mít už co říct. Nikdy jindy. Tam v Americe mě čekají nové osudy a nové zkušenosti. Možná i noví muži. Je třeba všechno nechat za zády a neotáčet se. Jenže to všechno se řekne moc lehce. V těle se začaly mísit pocity štěstí, úlevy, beznaděje, smutku a zlomeného srdce. Jedna polovina těla nabádala, abych se co nejrychleji rozutekla a zůstala s Dannym do konce života. Ta druhá, méně reálnější radila, abych se už neotáčela. Abych šla jen dopředu a tam, kam je to správné. Nebylo snadné si vybrat, zvolit správně. Obě půlky měly pravdu, ale teď tu nejde o city. Musím odjet, nebo se tady z toho zblázním…
Co nejrychleji, dokud jsem měla oči zatemněné správnou polovinou těla, zastřela jsem žaluzie, zhasla lampičku, sebrala poslední tašku a rychle mizela ve dveřích. Úplně naposled můj pohled směřoval na pokoj, ve kterém bylo tolik vzpomínek a tolik života. Teď jakoby umíral se mnou. Rychle jsem za s sebou zavřela dveře, když jsem cítila, že k vedení se snaží probojovat špatná strana těla. Ještě chvíli jsem stála za dveřmi a vzpomínala na to nejdůležitější. Na to, jak jsem se sblížila s Dannym ale i na to, jak mně tady otčím zbil i na to, jak jeho syn David stál za dveřmi koupelny a pozoroval mně, jak se svlékám. Všechny ty dobré i zlé věci vylezly na povrch. S nimi i slzy a trocha úlevy. Úlevy, že můžu začít od začátku.
Chvíli na to, jsem stála v kuchyni a v ruce držela tužku. Měla jsem v úmyslu napsat mámě poslední vzkaz. Aby věděla, že mi tam bude chybět. Rychlými pohyby jsem čmárala tuhou na papír.
Ahoj mami.
Chci se naposledy rozloučit, protože vím, že ráno jsme to nestihly.
Za chvíli odjíždím a nebude to zrovna jednoduché. Já myslím, že to taky víš, ale já to zvládnu. Není lehké nechat tady všechno to, co jsem v životě tak pevně budovala, ale myslím, že v Americe to bude v pohodě. Přeju si, aby to bylo. Mami, chci, abys věděla, že ti nikdy nebudu vyčítat, že jsi mě tam tehdy poslala. Byla to moje vina, že jsem si s drogami začala a nechala to dojít až tak daleko. Jen je mi líto, že jsi to všechno musela odnést ty…
Už se na Tebe moc těším, tak doufám, že na Vánoce už budeme spolu.
Pac a pusu tvoje Shayne
Než jsem stihla položit tužku na stůl, ozvalo se před domem zatroubení.
,, Ne, to ne.“ Najednou se všechno utlo. Po těle mi přejel šílený mráz a z žaludku se dralo snad všechno. Bylo mi zle. Jako tehdy, když jsem se předávkovala. Jen teď nebyly vidět ty bílé světla na stropě. Ruce se mi roztřásly stařeckým třesem a v hrdle se objevil knedlík. Co to se mnou je? Vždyť před chvíli jsem se těšila a najednou to nejde.
Na dveřích se ozvalo klepání, po něm hned zvonek. Goldie štěkala za dveřmi, protože byla ještě pořád venku. Slyšela jsem strejdův hlas, jak se s Goldie dohaduje o tom, kdo má poslední slovo. Nejspíše.
Pomalu jsem se opřela o stůl a zkusila, jestli jsou nohy v plné polní. Pomalu jsem přešla jídelnu a pro jistotu se přidržovala nábytku okolo. Přidržela jsem se kliky u vchodových dveří a zatáhla za ní. Za dveřmi se objevila strýcova kulatá hlava, s pár vlasy jako snad už celý život. Jeho kulaté očíčka zářily jako vždy. Jeho úsměv donutil ten můj, aby se taky roztáhl od ucha k tomu.
,, Hello boys!“ Nadhodil ke mně svou hospodskou angličtinou a vplul do domu.
,, Tak kdy vyrážíme, slečinko?“ Nestačila jsem ani zavřít dveře a už jsem pociťovala zase o něco lepší náladu a méně strachu.
,, No ve čtyři mi to letí.“ Došla jsem za ním do kuchyně a posadila se na židli.
,, Tak na co tady čekáme?!“ Zasmál se od srdce, popadl své velké břicho a hnal se ke schodišti, kde byly narovnané všechny tašky.
Nalila jsem Goldie misku vody a počkala, až jí s chutí vypije. Urovnala jsem papír se vzkazem na stole, zavřela dveře a oblékala si bundu.
,, Neboj se holka, to zvládneš!“ Bodejť bych to nezvládla. Strejda byl skvělej. Když tenkrát umřela mámina sestra a vlastně i jeho, tak byl jediný, který to přenesl nejrychleji, i když ho to v srdci pořád bolí. Byl to od přírody komik, který bavil společnost.
,, Goldie!“ Potřebovala jsem jí přivolat k sobě, abych jí už mohla připásat v autě.
,, Hej, Goldie!“ Vyběhla jsem po schodech nahoru, odkud se ozývalo tiché mňoukání. Goldie stála u dveří mého pokoje a snažila se nasát pach zpod dveří. Při tom kňučela a snažila se dveřmi snad proškrábat. Bodejť by ne, když byl v pokoji zavřený ten malý chlupatý nezbeda. Otevřela jsem dveře a pustila Goldie dovnitř.
,, Pojď, musíme jít.“ Ale místo rozloučení s kocourem, chňapla ho za krkem a proklouzla mi rychle pod nohami.
,, Hej!“ Rozběhla jsem se za ní se smíchem. Goldie utíkala přímo k autu i s kocourem v zubech. Zarazila se a v autě, kde ho stále držela, aby ji nemohl utéct. Strejda se jen nevěřícně díval a smál se nad tím obrázkem.
,, Ne, ne Goldie, toho musíme nechat tady.“ Zastavila jsem se u auta a pozorovala jak si Goldie lehla, a něžně začala kocourka olizovat. Jako by se s ním loučila. Na kraji oka se mi objevila slza a rychle jsem jí před strejdou zamáčkla.
,, No tak holka, dej mi ho.“ Natáhla jsem se do auta a kočku jí doslova vytrhla. Přitiskla jsem si oslintanou kuličku na prsa a hladila ho. Zabouchla jsem dveře, aby mi pes neutekl a slyšela, jak se v autě vzteká.
,, To bude tichá domácnost co?“ Nadhodil strejda se smíchem, jak cpal do kufru poslední tašku.
,, Cože?“ Odtrhla jsem se od kuličky chlupů a nechápavě se podívala do jeho kulaté tvářičky.
,, No mezi tebou a Goldie.“
,, Jo tak.“ Zasmála jsem se a zaklepala na okno auta. Goldie zmerčila a já jí provokativně zamávala tlapkou kocourka.
,, Zanesu ho domů a můžeme vyrazit.“ Strejda nasedal do auta, zatímco já jsem šla vyprovodit kocoura domů. Nechtěla jsem se k domu už vracet. Nebylo pro co. Zamkla jsem dveře na třikrát a naposledy se otočila. Povzdechla jsem ale žádná slza se netlačila ven tak, jak bych to očekávala.
Rychle jsem se vrátila k autu a nasedla.
,, Jedeme, a rychle, než si to rozmyslím.“ Připnula jsem pás, zkontrolovala jestli je i Goldie připásaná a vyrazily jsme směrem k letišti, směrem k Brnu.
Dům se za námi ztrácel a s ním i celé město… Bylo po všem…
Cesta na letiště měla trvat asi tři hodiny. Strejda si s omezením rychlosti nic nedělal. Jakmile jsme vyjely z Prahy na dálnici, letěl jako o život. Jeho sportovní auto s tím nemělo žádný problém. Ve chvilce jsme předjížděli kohokoliv a staly se tak nekorunovanými králi dálnice. Goldie ležela na zadním sedadle a smutně pozorovala výhled z okénka. Já vlastně taky. Tupě jsem zírala směrem dopředu a pozorovala horizont na dálnici. Kousek za Prahou se rozpršelo a byla mlha. Auto ale nezpomalovalo. Chtěla jsem se aspoň na chvíli pobavit se strejdou, o tom, co dělá jeho rodina nebo on a jestli na Vánoce taky přijede s mámou. Ale neměla jsem šanci. Neustále mu zvonil mobil a jeho handsfree bylo neustále v provozu. Musela jsem poslouchat všechny rozhovory o tom, jak se jeho dodavatelé spikly, jak nemůžou plnit měsíční plány a všechno možné. Nakonec to omrzelo i mně. Spustila jsem si sedátko o něco níže, v tašce nahrabala můj mp3 přehrávač a pustila si svou oblíbenou hudbu. Stereotyp dálnice mně po chvíli ukolébal k spánku.
,, Shayne, holka, vstávat. Za chvíli jsme v Brně.“ Strejda mi lomcoval s ramenem tak, že jsem se v rozespalosti praštila hlavou o okýnko.
,,Co?“ Vypadalo to jako bych se probrala ze sna. Jako by se mi všechno zdálo a já nevěděla proč jsem se ocitla v autě.
,, Za chvíli jsme tam.“ Aha, už mi to bylo naprosto jasné. Vrátila jsem sedadlo zpět do polohy a po očku se koukla na Goldie. Netrpělivě posedávala na sedadle a hlavu měla povystrčenou z okýnka. Bylo něco před druhou hodinou a na obzoru se rýsovaly obrysy moravské metropole.
Ztuhle jsem si protáhla ruce a zadívala se na strejdův obličej.
,, Máš strach?“ Zeptal se najednou jako ostřílený psycholog.
,, Já ti ani nevím.“ Než jsem stihla doříct myšlenku, opět se rozzvonil mobil. Pomalu jsme sjeli z dálnice a vydaly se k letišti. Ty velké poutače byly nepřehlédnutelné.
Stále jsem pozorovala krajinu kolem sebe a provazy deště, které se spouštěly z nebe.
,, Asi na tom letišti usnu, jestli rychle nevyhlásí můj let.“ Řekla jsem si pro sebe myšlenku, ale došlo mi, že jí strejda stejně neslyšel.
Za chvíli jsme dojely na letiště. Bylo o něco menší než v Praze ale to mně moc neuklidnilo. Přeci jen to tu neznám.
,, Mám tady počkat s tebou?“ Optal se mně, když mi vykládal tašky z kufru.
,, Ne, to nebude třeba. Máš hodně práce.“ Sbírala jsem všechny věci v autě a cpala si je do kapes.
,, Máma říkala že se s tebou vyrovná jak k nim přijedeš.“ Strejda jen pokýval hlavou a zabouchl kufr.
,, Tak já pomažu. Hlavně na nic nezapomeň!“ Přišel ke mně, objal mně jako chlapa sobě rovného a dal mi na čelo pusu. Goldie se otřepala z poryvů vody, které ji za tu chvíli ulpěly na kožichu, a schovala se mi pod nohy. Neměla ráda déšť.
,, Měj se strejdo a díky!“ Zamávala jsem mu na jeho zamávaní a pomalu odcházela do haly.
V prvním okamžiku jsem nevěděla, kam mám jít. Všechny cedule v angličtině, málo která v češtině. První musím opatřit Goldie klec, potom najít odbavovací prostor a čekat na oznámení mého letu.
Vydala jsem se k nejbližší přepážce, u které byla zase sympatická žena. Položila jsem kufry před ní a sundala si kapuci z hlavy.
,, Dobrý den. Potřebovala bych někde sehnat klec na psa a odbavovací prostor.“ Vyštěkla jsem na ní tak rychle, že o ani nemohla postřehnout.
,, Dobrý den. Klece najdete u přepážky dvanáct, odbavovnu pak za ní.“ Ukázala prstem na směr chůze a usmála se.
,, Děkuji.“ Vrátila jsem jí trochu rozpačitý úsměv, sesbírala si svoje věci a s Goldie na vodítku vyrazila na druhou stranu haly.
Všude bylo lidí víc než kde jinde. Hloučky lidí se míchaly v prostoru haly a do toho všeho ještě ty hlasy z amplionů, které ohlašovaly lety. Prodraly jsme se k přepážce dvanáct, a rozhlížela jsem se kolem. Jedna stará paní se dohadovala s mužem za pultem o tom, že její čivava potřebuje klec pro německou dogu, jelikož její Árný potřebuje přepych, luxus a místo. Tiše jsem se usmívala a muž za pultem evidentně také.
,, Vidíš, kam tě nacpu já? Co bys řekla tam té krásné kleci na papoušky s tím krásným bidýlkem?“ Podívala jsem se na Goldie se smíchem a věřila jsem, že kdyby to byl člověk, netvářila by se nadšeně.
Konečně jsme se dostaly na řadu a paní před námi odcházela alespoň s klecí pro jezevčíky.
,, Dobrý den. Potřebuju klec pro labradora.“ Po očku jsem mrkla na psa, který nepochyboval o mojí zodpovědnosti.
,, Jasně, mám tady tuhle.“ Podal mi klec, která by mohla vyhovovat.
,, Tedy pokud nechcete klec pro slona.“ Usmál se a pro změnu zase on hodil očko po té paní s čivavou.
,, Né, tahle bude stačit. Můj pes je evropský standart.“ Chňapla jsem po kleci a nesla si jí na nejbližší sedadlo.
,, No zlato, tak pojď.“ Otevřela jsem dvířka klece, která stála na kolečkách pro lepší transport. Goldie chvíli váhala, ale nakonec poslechla rozkaz. Její oči se stáhly do úzkých čárek a nevypadala zrovna mile.
,, No tak, nech si to.“ Dloubla jsem jí přes mříže do žeber a podala piškot.
Za chvíli jsem táhla kufr a klec i s Goldie k odbavovacímu prostoru. Bylo něco po půl třetí, když jsem k přepážce přijela. Všechno proběhlo dobře, za chvíli jsem zamávala Goldie a doufala, že poletí stejným letadlem jako já, a ne někde na Hawaj.
Usadila jsem se v čekárně a nedůvěřivě pozorovala všechny lety na tabuli. Čekala jsem na ten svůj Brno- Alaska. Měl by trvat něco okolo devíti hodin. Nejsem si jistá, jestli se ještě dneska potkám se všemi členy Americké rodiny.
Moje čekání nabralo rychlý spád. Pozorovala jsem lidi okolo mě a to nezabralo moc času. Každý byl jiný. Někdo byl vtipný, jiný zase k pláči. Sledovala jsem co mají na sobě a zahrála si tak na módní policii. Člověk by nevěřil, co jsou někteří schopni nosit.
Bylo něco okolo půl čtvrté, když se v rozhlase ozval hlas muže, který mi byl tolik známý snad ze všech nádraží a letišť.
Let linky S7823N ze směru Brno- Alaska, Rockwail, bude připraven na ranveji dvě, vchod sedm. Děkujeme, že cestujete s námi.
Posbírala jsem svou bagáž, kterou jsem si mohla vzít do letadla a vzpomněla jsem na Goldie, která mně už doufám čeká v letadle. Cesta přes celý terminál až ke vchodům mi přišla nekonečná. Prodrat se tolika lidmi, kteří do vás vráží, nebylo jednoduché. Čekala jsem podivný pocit, který mi bude říkat, abych nikam nejezdila, abych tady zůstala. Prostě se jen jednoduše otočila a utekla někam hodně daleko.
Žádný takový pocit se ale nedostavil.
Jako by mi to bylo jedno, že se stěhuju do Ameriky, že už nikdy neuvidím nikoho odsud. Přišlo mi to naprosto jednoduché. Jen na pár dní odletím a pak se zase vrátím. Můj mozek to ani jinak nebral.
Najednou mi přišlo, že je na letišti mnohem méně lidí a že mám volnou cestu. Zpomalila jsem krok a na dohled jsem měla vstup sedm. Neustále jsem se kolem sebe otáčela, jestli neuvidím někoho známého, který by mně odsud mohl odtáhnout. Nebo aspoň Dannyho, který pochopi že nechci, aby to tak skončilo. Ale jak by to mohl pochopit, když jsem mu to ani neřekla, nedala nějak vědět. Mám, co jsem chtěla. Ale nejspíše je to tak dobře. Nejspíše to tak matka příroda nebo osud chtěl. Co kdybych zůstala s Dannym? Odjela bych? Ne, stejně bych mu zlomila srdce a on zase mně. Třeba je to takt lepší.
Pomalu jsem došla ke vstupu a pohledem si přeměřila letušku. Máma vždycky chtěla, abych se stala letuškou. Bohužel mami, stala sem se fešačkou. Alespoň v tvých očích.
Mladá žena si vzala mojí letenku, zkontrolovala seznam cestujících a s přáním hezkého letu mně poslala do pekla.
,, Nevíte jestli je tam můj pes?“ Nemohla jsem si odpustit starost o Goldie. Nevím, jak bych ji naháněla někde na Jamaice nebo v Číně. Ona není dobrodruh.
,, Prosím, slečno?“ Letuška se zadivila nad mou otázkou, ale z tváře se jí dalo vyčíst, že se bude snažit pochopit moje úlety.
,, Jen se ptám, jestli se dá zjistit, jestli je můj pes už na palubě.“ Teď jsem musela vypadat hrozivě. Jako bych jí to vysvětlovala Korejsky. Chvíli něco hledala v papírech, chvíli zase něco v pageru.
,, Identifikační kód 01, let Brno, Alaska?“ Zamávala mi papírem před očima a nejspíše jí uniklo, že je mi jedno jaký má kód. Neměla jsem o jejím kódu ani tušení.
,, Jo, to bude asi ono.“
,, Dobře, tak vám přeji příjemnou cestu.“ Mladá holčina mi podala ruku a nasměrovala do tunelu.
Chvíli mi připadalo, že celý můj život se odehrává v tunelu.
V letadle bylo ticho. Všichni už seděli na svých místech a podivně se na mně dívali.
,, Dvacet čtyři.“ Mumlala jsem si pro sebe celou dobu, než jsem našla své sedadlo. Seděla jsem vedle starého pána, který neměl moc zájem se semnou bavit. Zamyšleně sledoval letištní budovu.
Zmocnil se mně strach. Možná z lítání, možná z něčeho jiného. Sáhla jsem do kapsy a vypla mobil. Teď mně nesmí nikdo otravovat.
Netrvalo dlouho, a z amplionu se ozval hlas letušky, po ní hned kapitána. Máme se připoutat, sedět v klidu a takové ty všeobecné věci. Nakonec přišla povzbudivá a důležitá informace.
Náš let potrvá přesně sedm hodin a třicet pět minut.
Pokud půjde všechno v pořádku, o půl dvanácté v noci dosednu na Americké půdě.
,, Mami, proč?“ Zamumlala jsem hned, jakmile se letadlo pohnulo a já zaryla nehty do kožené sedačky. Nesnáším létání. Většinu času sice prospím ale i tak ho nesnáším.
Netrvalo ani moc dlouho, nasadila jsem si na uši sluchátka a nahmatala první tlačítko na předvolbu filmu na mém sedadle. Vybrala jsem si komedii a chvíli pozorně sledovala začátek.
Pak, nic, tma. Usnula jsem…
Moje myšlenkové pochody utichly, zamrzly.
,, Halo.“ Ze snu mně probralo až otravné dloubání do ramene.
,,Co?“ Vypadlo ze mě automaticky. Otevřela jsem oči. Byla jsem pořád v tom samém letadle. Ten děda vedle mě byl nalepený na mně a dloubal mně do ramene. Odtáhla jsem se od něho a sundala sluchátka.
,, Ten film vám už skončil.“ Překvapuje mně všímavost důchodců.
,, Jo, už tak před čtyřma hodinama.“ Natáhla jsem se v sedadle a zadívala do černého okna. Nad dveřmi svítilo čas. Čtvrt na dvanáct.
,, Jen jsem vás chtěl…“
,, Jo, chápu. A díky.“ Nenechala jsem ho doříct myšlenku, ale doufala jsem že byla stejně otravná jako ty předtím.
Naklonila jsem se do uličky, abych měla lepší rozhled po okolí. Skoro každý už byl vzhůru a balil si věci. Děda vedle mě byl ze všech nejaktivnější.
,, Dámy a pánové, připoutejte se prosím, za deset minut přistáváme.“
Kdo mně tam bude čekat? Babička nebo děda? Nebo někdo úplně jiný? Na tomhle letišti se nevyznám. O prázdninách jsem letěla na O’hara letiště a vůbec mi nepřišlo nepřehledné, i když je největší.
Přetáhla jsem přes sebe pás a snažila se zahlédnout něco z okýnka. Malé bílé tečičky nejspíše byly domy, země, letiště. Přitáhla jsem si batoh ke kolenům a čekala, kdy dosedneme.
Poslední minuta ve vzduchu. Teď už není úniku. Teď už je ze mě Američanka. Jedna etapa života skončila…
Vítej v Americe…