25.
25.
Rozruch, křik, hukot a všemožné jiné zvuky mi omámily všechny smysly hned, jak jsem vlezla do letištní budovy. Nový nasládlý pach mně praštil hned u vchodu a v žaludku zakručelo. Stánek s cukrovou vatou vypadal pořád dokonale i v Americe. Sliny se mi lepily na patro a mozek byl ošálený tou vůní a barvami.
Popadla jsem batoh a rozhlížela se po okolních tabulích. Musím najít svoje zavazadla a taky Goldie. To nejvíce ceněné, co tady mám. Všude bylo plno lidí. Každý barevný nějak jinak. Jako podzim. Hučelo to tady jako v úle. Každou chvíli do mě někdo vrazil a omluvil se mi typickou omluvou sorry me. Na žlutých tabulích byly nápisy, které jsem v životě neviděla. Až jeden mi připomněl, že jdu po správné stopě. Kousek od mé pravé ruky byl odbavovací prostor. Nebylo u něj ještě moc lidí, a jelikož nad ním svítilo číslo našeho letu, přiběhla jsem k pásu první s prohrabávala se taškami a zavazadly. Ale kde najdu svého psa? Chvíli jsem se rozhlížela po někom, kdo by mi mohl odpovědět. Najednou ale bylo letiště jakoby prázdné. Z dálky byly slyšet podivné zvuky. Znala jsem je, ale moje už tak dezorientované ucho je nemohlo v celku dovézt k mozku.
Štěkot?
Zaposlouchala jsem se o něco déle a snažila se jít po zvuku. Lidská těla byla ta nejlepší zvuková bariéra. Probíjela jsem se dopředu s dvěma taškami a nehleděla na ostatní. Slovo sorry taky znám moc dobře.
Na druhé straně obrovské haly byl koutek, ve kterém byly uloženy klece s přepravovanými zvířaty. Než jsem se prodrala ke koutku, stačily ohlásit další čtyři lety.
Klecí tam bylo opravdu požehnaně. Na těch největších, které ležely dole, stály ty menší a tvořily pyramidu. Úplně jsem zapomněla na to, že je tam nějaký člověk, který zvířata předává. Byli dokonce dva. Sjížděla jsem pohledem po klecích a hledala to, co hledám.
,, Goldie!“ Vykřikla jsem, když jsem úplně vespod viděla moji labradorku. Ležela klidně, jakoby spala a tlapkou si přejížděla po čumáku. Když jsem zavolala její jméno, zvedla hlavu a začala vrtět ocasem.
,, Zlato…“
,,Your pasport, please.“ Zarazil mně mladík za přepážkou. Rychle jsem si přeložila jeho požadavek a hned jsem mu podala můj a Goldin pas, který jsem měla připravený v ruce.
Mladík chvíli listoval průkazy a dokonce se i díval na Goldie, jestli je to opravdu ona.
,, Okey.“ Podal mi pasy zpět a ten druhý hned přiskočil ke kleci. Podala jsem mu přes pult vodítko a on jí hned připnul. Konečně jsem jí měla u sebe.
,, Nazdar ,Američanko.“ Goldie mi skočila do náruče a olizovala bradu. Byla šťastná že je zase semnou.
,, Je z tebe americkej labrador, co na to říkáš?“ Přidržela jsem si jí u sebe a poplácala jí po zádech. Byla jsem ještě šťastnější, že jsem s ní.
,, Tak pojď. Musíme jít.“ Sebrala jsem tašku s kufrem a odepnula Goldie z vodítka. Nemám volné ruce. Východ byl kousek od nás. Teď už jen najít někoho, kdo by mně odvezl- domů.
Před letištěm už nebylo tak rušno jako uvnitř. Na obloze byla černo černá tma a tomu všemu panoval kulatý nádherný měsíc. Goldie nasála do nozder štiplavý vzduch a odfrkla si. Taky jsem nabrala plíce plné vzduchu. Byl jiný než ten náš. Byl o hodně čistší a lépe se dýchal.
Studený vítr profoukl mojí mikinou tak ledově, že se mi postavily chloupky na rukou.
,, Goldie, doufám že tu na nás někdo čeká.“ Položila jsem tašky vedle ní a rozlížela se po parkovišti s rukama v bok. Auta postávala všelijak mohla, přes sebe, za sebou, namačkané jeden na druhého. Černé, žluté, červené, všelijaké. Každou chviličku někdo přijel, někdo odjel, jiní zase troubily a nadávaly.
,, Jo, Amerika.“ Povzdychla jsem si znova. Goldie si sedla na studenou zemi a rozhlížela se semnou.
,, Hej! Hunny! Tady jseš!“ Hlas, který přicházel z dálky se rychle přibližoval k nám. Goldie zvedla zadnici z chodníku a zavětřila. Vesele začala máchat ocasem. Ve tmě se objevila ženská postava v huňaté zimní bundě a kulichu.
Babička. Byla tak podobná mámě.
IKdyž jí táhlo už na šedesát, byla to šíleně aktivní ženská, která i v tomhle věku obletovala všechny plesy a starala se o zvířata. Taky vedla jeden útulek, ale pro změnu soužil výrostkům, kteří z nějakého důvodu ztratili domov. Nic víc jsem o tom azylovém domě neslyšela. Ale i tak, to byla moc milá ženská.
,, Mamma mia!“ Přihnala se k nám žena v nejlepších letech. I v té tmě se v jejich očích leskla energie života a nezbedné jiskřičky. Její tvář byla sice trochu vrásčitá, ale pořád měla ten mladistvý vzhled a výraz. Ten úsměv od ucha k uchu, ve mně vyvolával euforii a nadšení, že jsem konečně s někým, kdo o mně stojí tak, jaká jsem.
,, Pojď sem holka! Tak si mi chyběla!“ Babička byla jediná osoba, která mně dokázala podpořit, když jsem byla na dně. Prvních pár dní, jsme si moc nerozuměli, protože jsem to od mámy brala jako pomstu a nechtěla jsem se s nikým bavit, ale potom mi došlo, že ona je jediná, která mi chce pomoct. Jen tak jsem svůj ,,detox,, zvládla.
Pořádně mně objala a stiskla mně v náručí. Dala mi pusu na krk a mně znova naskočila husí kůže.
,, Jsi celá zmrzlá, baby!“ Chytila mně za ramena a pořádně si mně prohlédla.
,, No jo, máte tady trošku větší zimu.“ Zastrčila jsem si ruce do kapes a teprve teď si všimla, že mi je strašná zima. Od pusy se valil oblak páry a hvězdy na nebi signalizovali, že bude pěkných pár stupňů pod nulou.
,,Pojď, jdeme do auta!“ Najednou popadla moje tašky a už se mi ztrácela ve tmě. Pobídla jsem rychle Goldie a za rohem ji dohonily.
,, Kde až parkuješ?“
,, Musím až tady za rohem. Nikde jinde už nebylo místo. Ti lidi jsou jako trhlí. Všude se musí vecpat.“
,, Jo, to jo.“ Odsekla jsem zamyšleně a cupitala za babičkou do noci.
,, Ty máš nový auto?!“ Užasla jsem nadšeně při pohledu na tu nádhernou Audi Q7. Bílá barva zářila ve svitu měsíce naprosto nádherně. Už dlouho jsem sledovala tohle auto na internetu a byla jsem z něho naprosto na větvi.
,, No jo. Děda se rozhodl, že za naše čtyřicáté výročí utratí asi dva mega.“ Klíčem se snažila trefit do zapalování.
,, Tak pojď.“ Vytrhla mně ze spaní, jelikož jsem pořád stála před autem a pozorovala jeho nádherné křivky.
,, Taky jsem říkala Michalovi ať koupí tohle žihadlo než nějakou Hondu.“ Zapínala jsem si pás a snažila se vychutnat ten pocit, že sedím v mém autě snů. Babička zatím nastartovala a vyjela na cestu.
,, Páni, to je jako v letadle.“ Ohlížela jsem palubovku a stiskla skoro každý knoflík.
,, Ameriko, asi tě začínám milovat.“ Babička se hlasitě zasmála a zapnula rádio. Jako by nechtěla abychom se spolu bavily.
,, Klidně se uveleb pohodlně. Pojedeme asi hodinu.“ Ještě chvíli jsem se povrtěla v sedačce a opřela si hlavu směrem k okýnku. Neutíkalo za ním nic jiného než lesy. Cesta k LIttle Canadě je taková. Samé lesy, lesy, skály, jezera, lesy. Little Canada ležela na hranicích s Kanadou. Měli jsme to k přírodě tak blízko.
Všude byla tma. Jen obrysy borovic a smrků lemovaly cestu. Babička si pobrukovala písničku od Elvise Presleyho a věnovala se řízení. Každou chvíli jsem čekala, až něco řekne.
,, Tvoje máma mi volala asi sedmkrát, než jsi doletěla.“ Zasmála se úžasným zvonivým hlasem, který mi připomínal ten mámin.
,, No to je celá ona.“ Poznamenala jsem nevděčně a otočila hlavu zase k oknu. Chvíli bylo zase ticho, ale slyšela jsem, jak se babička pokaždé nadechuje, jako by mi chtěla něco říct ale nevěděla jak.
,, Musíš mi všechno říct beruško.“ Otočila hlavu od řízení a pohladila mně po koleni. Její hlas zněl ochranitelsky, ale taky zvědavě. Bála se o mně. Myslela si, že není něco v pořádku.
,, Já věřím, že to tady zvládneš.“
,, Nic jiného mi nezbývá.“ Napřímila jsem se v sedačce, abych si narovnala záda a položila jsem si ruce na kolena.
,, Tvoje máma je na tebe hrdá.“ Co je to za nesmysl. Přimhouřila jsem oči a přemítala si, jestli jsem opravdu dobře slyšela.
,, Hrdá? Na co?! Na to že má dceru feťačku?!“ Můj hlas vyletěl nahoru alespoň o dvě oktávy a Goldie se vzadu nadzvedla.
,, Bývalou…“ Dodala potichu babička.
,, To je fuk. Ale nevěří mi, jinak by mně tady neposlala…“ Zlomil se mi hlas a oči se zalily slzami. Vjely jsme do osvětlené ulice města, takže můj uplakaný pohled byl jako odraz v okně.
,, Už tam budeme.“ Babička to vyhrkla s takovým nadšením, až jsem sebou škubla.
Fajn, pomyslela jsem si.
Dlouhá příjezdová cesta vedla na okraj městečka, kde bylo asi pět usedlostí. Jen pět domů, dělilo město od toho dalšího. Babiččin dům, stál na velkém pozemku, který obklopoval bílý plot. Velká cedule s nápisem Ward visela na plotě jako uvítací signál. V domě se kupodivu nesvítilo. Jen dole v kuchyni, ale to asi nechala rozsvíceno babička.
Dům to byl krásný a velký. Bydlela v něm babička s dědou, Megie, to byla jejich neteř a Lora s Fabienem. Ti se do domu přistěhovali před deseti lety jako podnájemníci, ale nakonec se z nich stali nejlepší přátelé. A pak tu byl Jessie. To byl syn Lory. Už o prázdninách jsme spolu byli víc než jen přátelé, ale teď ho budu muset zklamat. Nemůžu jen tak zapomenout na Dannyho. Jessie jako jediný prý neví, že přijedu. Už se těším na to překvapení, až mně uvidí ve dveřích.
,, Vítej doma Shayne.“ Auto zastavilo před garáží domu a babička vypnula motor.
,, Snad se ti tu bude líbit.“ Znovu mně popleskala po koleni a její hlas zněl jako písnička. Tak moc si přála, abych tady byla spokojená.
Vystoupila jsem z auta a zabouchla dveře. Goldie vyskočila a okamžitě utekla do zahrady. Moc dobře si to tu pamatovala ještě z minula. Určitě spěchala k jezírku, kde se chodila koupat, ale teď bude určitě zamrzlé.
Pomohla jsem vyndat tašky z kufru a vydala se po schodech na verandu.
,, No jen běž dovnitř, neboj se.“ Pošťouchla mně babička s plnou náručí tašek. Zaškobrtla jsem o práh dveří a s hlasitým randálem se vřítila do kuchyně. Zastavila jsem se až o stůl, na který jsem taky vyklopila všechny svoje kufry.
,, Musíš být pěkně unavená. Nebo spíše sklerotička, protože minule ses o ten práh taky málem zabila.“ Sesbírala jsem se od stolu a teprve teď mi došlo, jak jsem unavená. Oči jsem držela jen tak tak a kolena se mi klepaly. Rozhlížela jsem se po kuchyni, která mi přišla naprosto pořád stejná. Goldie se najednou vřítila dovnitř dvířky ve dveřích a hned se hnala k miskám, které byly přichystané a naplněné jen pro ni.
,, Kde jsou všichni?“ Zeptala jsem se babičky, která něco hledala v šuplíku.
,, Děda už spí. Megie nejspíše taky a Lora s Fabienem jsou u přátel.“
,, A Jessie?“ Musela jsem se zeptat. Zaprvé mi chyběl do počtu a zadruhé mně to zajímalo.
,, Jo, Jessie, no večer šli hrát s klukama basket a teď už nejspíše spí.“ Spí? Musel mi utéct pojem o čase, protože na hodinách právě odbilo půl druhé v noci.
,, Tady to je!“ Babička přirazila silou šuplík a předávala mi obálku.
,, Na, to je tvoje.“ Hrdě mi podala kus papíru a tvářila se naprosto nadšeně.
,, CO je to?“ Otáčela jsem obálku ze všech stran a kromě toho, že na ní bylo napsáno Moje holčička, bylo v ní ještě něco. Roztrhala jsem zvědavě vrchní stranu obálky a nakoukla dovnitř.
,, Klíč?“ Podívala jsem se na babičku udiveně a máchala před ní malým klíčkem z mosazi.
,, No, třeba se ti bude hodit.“ Usmála se a zároveň zašklebila.
,, Teď si běž lehnout. Jsi unavená.“ Objala mně kolem ramen a nasměrovala do chodby ke schodišti. Zastrčila jsem obálku do kalhot a popřála dobou noc.
U mého pokoje mně něco zarazilo. Nebyl to už můj pokoj. Na dveřích visela cedulka půda a bylo zamčeno. Zarazila jsem se a ohlédla kolem sebe. Od dveří vedlo po zemi až ke schodišti několik zvířecích tlapek. Byly z papíru a ukazovaly směr ke schodišti. Šla jsem za nimi až nahoru, kde je půda. Jsou tam jen jedny dveře, ke kterým mohly vést. Přehodila jsem si tašku do druhé ruky a zkusila zatahat za kliku. Z pod dveří čouhal kus papíru a na něm nápis Shayne.
Najednou mi došlo, proč mám v kapse ten klíček. Vytáhla jsem obálku a roztrhla zbytek papíru. Klíček mi spadl přímo do dlaně. Pomalu jsem ho zasunula do dveří a zkusila otočit. Jednou, dvakrát. Pomalu jsem otevřela dubové dveře a naráz se mi na tváři objevil ten nejkrásnější úsměv za poslední dobu…