Anděl strážný...
Anděl strážný
Jako každý rok, jsem se i já vydala na praxi na jeden hotýlek v česku. Naše hotelová škola vyžaduje praxi alespoň jednou za rok, a proto jsem jela plnit povinnosti. Ve třetím ročníku se od člověka očekává větší zodpovědnost, než když byl mladší. Ale i tak vás nemine škrábání brambor, umývání nádobí a hajzlíků.
Hotel nebyl moc velký, co se do počtu ubytovaných týče. Ale i jeho čtyři patra dávají člověku zabrat. Nejsem tady poprvé, a proto už si se zaměstnanci dobře rozumím.
Nejednou večer jsme posedávaly v kuřárně a povídali si o všem možném. Samozřejmě muselo téma padnout i na tu nejošemetnější věc- na duchy.
Já nemám s duchy moc dobré vztahy. Tedy mám, věřím na ně někdy až moc. Vidím duchy snad všude a už bylo i pár neprospaných nocí kvůli strachu, ale nikdy bych si z toho nedělala legraci. Na to jsem až moc velký strašpytel.
Semnou na pokoji byla i Nina. Byly jsme spolu na praxi poprvé, takže jsme netušily, co můžeme od té druhé čekat. Měly jsme pokoj ve čtvrtém patře hotelu pod střechou, hned vedle půdy.
Po hotelu kolovala pro někoho fáma, pro někoho fakt, že se bývalý majitel hotelu zabil. Většina lidí tvrdila, že se zabil na pokoji 111, někteří že se zabil v garáži. Tak či tak se obě strany shodují, že se zastřelil. Nerada jsem od té doby chodila okolo sto jedenáctky. Byl to apartmán a né moc luxusně zařízený. Ten večer byl dlouhý. Každý vyprávěl další legendy a fámy, až na jednu z recepčních. Ta vyprávěla, že byla kdysi na pokoji přes noc sama. Poprvé viděla cosi podivného, když se v noci vzbudila a přes stěnu jí přeběhl bílý kouř. To samé viděla i v koupelně, když se sprchovala. Další den volala jejímu otci, a ten jí řekl, že majitel jí nechce nic udělat, že byl jeho nejlepší přítel a že jí nic nechce určitě udělat. Dala na jeho rady a šla spát. V noci se probudila, a nad svou postelí viděla stát ducha majitele…
Kolovaly tu i další zážitky, o tom jak Nina jednou spala právě na 111. V noci, když se probudily, slyšely po plovoucí podlaze jasné a zřetelné kroky. Bůhví, proč jeho duše nemá stále klid.
Od té doby nerada chodím po hotelu sama, nebo zůstávám na pokoji sama.
Týdny ubíhaly a práce protékala mezi prsty. Nic podivného se mi nedělo, a ani těm ostatním. Praxe jak má být.
Všechno se mi začalo dít podezřelým, až když se začaly dít zvláštní věci. Pro ty, kteří nevěří na duchy, nebo neslyšeli o těch historkách, nic podivného. Pro nás absolutně paranormální. Bylo snad na denním pořádku, že se nám v koupelně zhásinalo a rozsvěcovalo světlo, jen sama od sebe začala téct voda v umyvadle, nebo třeba jen byly slyšet kroky po schodech ve tři hodiny ráno.
Praxi mi začínala pořádně znepříjemňovat i jedna z provozních hotelu. Mladá holka, sotva třicet. Občas nervák ale jinak milá baba. Poslední dobou ale byla hodně nervózní. Několikrát jsem jí přistihla jak pila alkohol. Nasávala jako včela nektar. Ředitel jí varoval, že tohle pro ní dopadne zle. Párkrát jsem s ní byla i na obsluze. Byla hysterická a agresivní. Měla jsem strach s ní pracovat, nebo se jí dokonce na něco zeptat.
Poslední týden naší praxe, se vrátila z dovolené. Byla z ní troska. Obrovské kruhy pod očima, mastná pleť a červené oči. Ředitel jí chtěl na místě vyhodit, jelikož si myslel, že celý týden proflámovala a prochlastala. Její výmluvy byly marné.
Jednou jsme se potkaly v kuřárně. Když si snažila bezmocně zapálit cigaretu rozklepanýma rukama, došly mi nervy a zapálila jsem jí cigaretu sama. Rozklepala se ještě více a po tváři se kutálely kapičky slz. Musela jsem se zeptat co se děje.
Po chvíli z ní vyznělo, že je psychicky na dně. Že celý týden nezahmouřila oka, jelikož má v bytě nezvaného hosta, který se jí snaží snad vyštvat z domu. Duch, kterého pravidelně vídala ve svém bytě, jí teď dělal ze života peklo. Byla prý neskutečně ráda, když mohla odjet zpět na hotel, kde bude mít snad klid.
Neměla ho dlouho. Na pár dní to byla zase ta Lucie, ale pak se všechno vrátilo do normálu. Posledních pár dní ani s nikým nemluvila. Chodila jako duch. Párkrát jsem jí zahlédla, jak sedí v kuřárně a nepřítomně se dívá do strpu, nebo do zdi. Ani nepostřehla, když jsem stála ve dveřích. V noci opouštěla pokoj a chodila po hotelu. Když jí někdo uviděl, řekla ,že je nejspíše náměsíčná.
Když se vrátili majitelé z dovolené, našli Lucii v hrozném stavu. Ředitel jí dal s okamžitou platností vyhazov, aniž by tušil, že za vším nestojí alkohol a drogy.
Lucie nehodlala rozhodnutí přijmout a křičela po celém hotelu, že všechny zabije, že tady už nebude ani minutu.
S evidentním odporem se loučila se svou budoucností.
Den předtím odjela Nina na pár dní domů a tak jsem zůstala na pokoji sama. Raději jsem se zamykala, než abych riskovala, že mi vletí Lucie na pokoj.
V tu noc, se mi stalo něco, na co bych nevěřila ani ve snu. A věřím, že to sen nebyl. Od té doby, začínám věřit na svět kolem nás, od té doby se mi změnil život.
Jako každý večer, jsem zůstávala v kuchyni do osmi večera. Ten večer, potřeboval kuchař odjet dříve domů, takže jsem zůstala až do jedenácti. Neměla jsem strach ani nic podobného. V jedenáct jsem zamknula kuchyň i dveře vedoucí po schodech nahoru. Na hotelu už byla tma. Lucie už musela být na hotelu a všichni ostatní už spali. Cesta až do čtvrtého patra byla dlouhá a schody pěkně hlučné. Nechtěla jsem se stavovat na pokoji, ale chtěla jsem si vzít pyžamo ze šatny, která byla jakýsi kumbál, a jít rovnou do sprchy.
Otevřela jsem pokoj a otevřela dveře do kumbálu. V tu ránu, by se ve mně nejspíše krve nedořezal. Ve skoseném rohu šatny seděla moje kočka! Byl to její duch. Byly jsme spolu celý život úzce spojené, a zemřela letos v lednu, když nezvládla operaci. Nemohla jsem ani popadnout dech, natož se zmoct na jakýsi výkřik. Po těle mi běhal mráz, ale měla jsem i krásný pocit, že jí opět vidím. Nemohla jsem z té bílé průhledné záře spustit oči. Na první pohled byla jasně poznatelná silueta, barvy, výraz. Ale až na ten druhý byly rozeznatelné slzy, které jí stékaly po čumáčku. Nezvedla ke mně hlavu, ale i tak byly jasně viditelné. Pocit zděšenosti zmizel, až když jsem sáhla po vypínači. Duch zmizel a zůstala jen prázdná šatna.
Celou noc jsem musela přemýšlet nad tím, co jsem viděla. Proč tam byla? Co mi chtěla říct? Bylo jí asi jen smutno, napadlo mně. Usínala jsem s krásným pocitem, že je tady pořád se mnou.
Ze spánku mně vzbudil až rámus, který přicházel z pokoje Lucie. Měla jsem strach a snažila se usnout znovu. Pak bouchly dveře, a zazněly kroky ze schodů.
Ráno jsem měla opět službu v kuchyni. Služba probíhala v pohodě a Lucie už na hotelu nebyla. Situace se uklidnila a hned se všude ,,dýchalo“ líp.
K večeru jsem šla škrábat brambory. Byla to místnost, ve které byl sklad bordelu a brambor. Byla to tmavá místnost s výtahem. Ten sloužil jako zásobovací a vedl ven, rovnou před hotel. Venku zuřila bouřka a dveře výtahu burcovaly na všechny strany.
Po chvíli zamnou dorazila lázeňská a vytahovala věci z výtahu. Nechala ale dveře otevřené a odešla. Ještě chvíli jsem škrábala brambory a nakonec do mě vjelo nutkání, ať se do výtahu otočím.
Ve výtahu seděla moje kočka! Úplně stejně jako včera v šatně. Nebyla jsem už tak vyděšená jako včera. Naráz se postavila na všechny čtyři a jako oblak skočila až na vršek výtahu, kde zmizela. Jako by chtěla, ať jdu s ní. ..
Ta chvíle, která nastala od zmizení ducha, se zapsala do novodobé historie kriminality.
Lucie se vrátila, ale né sama. Spolu s ní i malorážka. Nemohla tušit, že nejsem v kuchyni ale schovaná ve vedlejší místnosti. Na schodech se ozval výstřel. Pak kroky. Ticho. Tma. Křik kuchaře a následný výstřel. Nehybně jsem seděla na stolku u brambor a nemohla se sebou hnout. Bylo mi jasné, že když neuteču, zastřelí mě. Tady šlo o vteřiny. Za chvíli další kroky. Mumlání nesrozumitelných slov. V hlavě se mi objevila vidina kočky, která skáče výtahem. Byla to jediná šance, jak utéct. Musela mně zachránit jen lázeňská, která byla v lázních. Za ní se taky Lucie vydala. Pomalu jsem se postavila a přešla k výtahu. Pořád jsem slyšela šoupavé kroky, které přecházely po chodbě. Musela jsem počkat, až bude daleko, aby nemohla slyšet hluk výtahu. Až třískly dveře lázní, prudce jsem zavřela i ty od výtahu. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak otevřu výtah, který se dá otevřít jen z venku, ale byla jsem v něm. To bylo teď hlavní. Výtah vyjel rychle ale s rámusem nahoru. Ani si nepamatuji, jak sem výtah otevřela, ale vím, že jsem zaslechla prudké kroky utíkající nahoru po schodech.
Nevěděla jsem kudy, ani jak mám utíkat, jen jsem slyšela za sebou kroky.
Cesta z hotelu byla kamenitá, srázovitá, přes les. Utíkala jsem smyslu zbavená a nevěděla, co mám dělat. Pořád jsem za sebou slyšela její hlas, její kroky a dech. Byla tma. Černo černá tma.
Potřebovala jsem slyšet, vědět že to přežiju. Vytočila jsem číslo mého přítele a řekla mu, že je to možná naše poslední společná chvíle, a poprosila jsem ho, aby mi celou cestu zpíval. Pustila jsem reproduktor a poslouchala jeho uklidňující zpěv, který se změnil v podporování a důvěru.
Nevěděla jsem, kam běžím a ani jak se dostanu dolů. Patrik, můj přítel mezitím zavolal policii a všechno jim nahlásil. Měli mně čekat dole pod lesem.
Neměla jsem potuchu, jak se dostanu dolů a jestli se vůbec dostanu. Tu příjemnější cestu po lesní pěšině jsem měla za sebou. Zbýval jen příkrý kamenitý sráz s nevypočitatelnými výmoly. Přítelův hlas mně stále uklidňoval a dodával mi sílu dokázat to.
Naše spojení se přerušilo, když jsem si na jednou z výmolů zvrtla nohu. Padala jsem nekonečnou chvíli, a cítila tupou bolest v koleni. Kamínky a štěrk se mi zarýval do kůže jako střepy skla a ruce se snažily zmírnit dopad.
Rychle jsem se snažila postavit na nohy,ale nešlo to. Bolest mi tupila mozek jako břitva. Nohou mi projížděly blesky. V hlavě mi znělo ticho z mobilu, ale zároveň hluk přicházejících kroků.
Přemohla jsem vší možnou bolest a postavila se na nohy. V hlavě mi znělo slovo utíkej, pořád dokola. Bolest mi mozek netupila už tak moc, proto jsem začala utíkat znovu. Nevěděla jsem kam, ale musela jsem. Boj o život byl krutý.
Utíkala jsem po kamenité stezce s pohmožděným kolenem a bolestí měla nejspíše halucinace. Podél stezky, běžela vedle mě v lese moje kočka. Zářila jako měsíc a jasně zeleně jí zářily oči. Jako smaragdy. Nemyslela jsem v tu chvíli na bolest, ale jen na ní. Na to, že celý život dokud byla se mnou, mi byla věrná. A zůstala tak i po smrti. Můj anděl strážný… Můj Cukřík…
Nedokážu uhodnout, jak dlouho mi trvalo doběhnout až dolů, ale byla to neskutečně dlouhá chvíle. Pamatuji si, že když jsem uviděla na cestě mezi stromy prosvítat houkačky policejních aut, vlil se do mě pocit vítězství. Po tom, co se mi z dohledu ztratil můj Anděl, vyprchala ze mě všechna síla. Bolest prorazila tělo a vyvalila se z kolene ven. Posledních pár metrů, jsem běžela jako v bezvědomí. Hned, jak jsem doběhla na cestu, svět se mi zatměl před očima….
Probrala jsem se až v nemocnici na přístrojích. Jak jsem se dozvěděla, koleno nebylo zvrtlé, ale rozdrtila se mi čéška, která potřebovala nutně spojit. V koleně jsem měla pár šroubů, a nikdo nedokázal pochopit, jak to, že jsem dokázala uběhnout takovou dálku s rozdrceným kolenem.
Jsem si jistá, že mi dodával sílu můj strážný Anděl Cukřík, který mně před vším varoval. Nebýt jeho, nenapadlo by mně vyjet výtahem ven a dostat se z hotelu živá.
Jak jsem se později dozvěděla od policisty, který přišel pro mou výpověď, hotel shořel do základů. Všichni okolo prý tvrdily, že do Lucie vešel duch majitele, který si potřeboval vyřídit účty. Nikdo z přivolaných hasičů a policistů nechtěl do hotelu vlézt. Potom, co se budovou ozval poslední výstřel, okamžitě začalo hořet. Všude po okolí se nesl mrtvolný puch a podivný smích. Šest hodin se snažily haciči uhasit oheň, ale prý beznadějně. Vyhořel až do základů…
Od té doby uplynulo už sedm let. Sedm dlouhých let. Od té doby se na místě hotelu nic nedělo. Jen místní obyvatelé osady, nechaly na místě vystavět znovu dřevěný kostelík, který tam stál do doby postavení hotelu. Byla jsem na tom místě jen jednou. I po těch letech, nemůžu na ten osudový den zapomenout. Vždyť mi šlo o život. A taky jsem se setkala s mým Cukříkem… S mým Andělem strážným…