Dva Bratři
Nejspíše nebudu moc dobrá matka. Nejspíše čas mně donutil na všechno zapomenout, všechno brát s nadhledem, jako by to ani nebyl můj osud, moje minulost. Jmenuji se Natasha a celý svůj život jsem zasvětila práci a později rodině. Neměla jsem moc krásné dětství, a proto jsem doufala, že alespoň své rodiny si užiji více. S rodiči jsme bydleli na předměstí jednoho malého městečka. Můj otec začal brutálně chlastat po tom, co jeho firma šla do kolen. Rodinu držela nad vodou jen moje matka, která pracovala jako dělnice. Byla otcem často mlácena, a tak jsem od něj získala brzy velký odstup. Kdykoliv to šlo, odešla jsem s mladší sestrou za babičkou. Později ale sestru přeložily do církevního ústavu, jelikož už nebyly peníze na živení dalšího dítěte. Zůstala jsem tedy s rodinou sama. S notorickým agresivním otcem, a matkou, která nás postupně opouštěla, jelikož u milence našla mnohem více pochopení.
Čas ubíhal a otec padal do tmy mnohem více. Matka už domů pomalu ani nechodila. Žila jsem s ním ve velkém domě, kde bylo příliš moc pokojů pro dva lidi. Přes den jsem spala, abych se vyhnula hovorům s otcem a přes noc se učila do školy, která mně bavila. Netrvalo dlouho, a do mého pochmurného života vstoupil muž. Jmenoval se Daniel a stal se mým manželem na dobu delší než patnáct let.
Po tom, co jsem doma našla mou matku v tratolišti krve, s rozbitou hlavou a třemi bodnými ranami v zádech, nečekala jsem ani minutu,a hned se odstěhovala s Danielem do jiného města, na opačnou stranu států. Netuším, jak dopadla má sestra, zda vůbec ještě žije, ale vím, že otec zemřel ve vězení krátce po uvěznění.
Život se zdál být konečně lepším, dokonalým. Měla jsem milujícího muže, maličký byteček v centru města a miminko, které se tlačilo na svět.
Zanedlouho se mi narodila holčička. Pojmenovali jsme jí Nadja, podle matky manžela. Byla to úžasná žena, která mně vždycky dokázala vyslechnout.
Nadja pomalu vyrůstala a náš rodinný život začal vzkvétat. Spousta dovolených u moře, víkendové výlety do přírody. Řekla bych, že Daniel mi dokázal nahradit dětství. Nic nám nechybělo…
Nemůžu ale říci, že moje dcera patřila k těm ,,obyčejným,, dětem. Měla obrovské nadání na všechno, na co šáhla. Chvíli se zabývala zpěvem, později zase jízdou na koni a tenisu. Po všech zdárných pokusech se dostala až na uměleckou školu. Ale celý život se lišila od ostatních jednou věcí. Dokázala vidět duchy. Teď, když si to postupem času uvědomuji, nepřijde mi to tak zvláštní. Tehdy jsme jí to nevěřila, a dodnes mně to mrzí. Nedokázala jsem pochopit to, že dítě může mluvit i pravdu a dokáže rozeznat tajemno od reality.
Její schopnosti se objevovaly postupně. Od útlého věku jsem pozorovala její roztěkanou hlavičku, která brousila po zdech a stropu místnosti, jako by hledala cosi, s čím se může zabavit. Ukazovala ručičkama na holé stěny nebo nábytek a žvatlala slovíčka, která připomínala lidská jména. Když byla starší, měla několik pro mě smyšlených postav a kamarádů. Já je brala jako imaginární, ona jako skutečné postavy, které jen my nevidíme. Oslovovala je jménem, povídala si s nimi a prováděla je po domě. Pořád jsem si myslela, že je to jen dětská fantazie.
První den ve školce byl poněkud zarážející. Každé dítě by se hnalo za svými vrstevníky, a užívalo si spousty hraček, ale Nadja ne. Když jsem jí řekla, aby si šla hrát s dětmi, mezitím co já zařídím nutné povídání s vychovatelkou, Nadja nestihla ani dojít k oknu místnosti a přiběhla za mnou s pláčem, že Emily, Nikol, Tomovi a Judie se tady nelíbí, že tady nechtějí být. Usmála jsem se na ní a nijak neřešila jména dětí. Až vychovatelka mně zarazila skutečností, že žádné děti takových jmen tady nejsou. V tu chvíli jsem se nad skutečností musela zarazit, ale doma mně manžel přesvědčil, že Nadja má tak bujnou fantazii, že si jen děti pojmenovala podle sebe. Uvěřila jsem této možné skutečnosti a dál se věnovala své práci.
Z možné skutečnosti mně vytrhl až telefon, který zvonil u mě v práci. Vychovatelka ze školky mně pozvala k nim, že má s Nadjou jisté problémy. Nemohla jsem tušit o co jde, a proto jsem okamžitě utíkala pro svou holčičku.
U dveří mně chytla učitelka a pomalu zavedla do třídy. Pod oknem, v jednou z rohů, seděla Nadja. Nebylo by to nic podivného, kdyby kolem ní nebyly žádné děti. Povídala si sama pro sebe a důležitě gestikulovala. Děti kolem ní byly vystrašené a Nadja vládla školkou. Učitelka na mně začala chrlit věty že Nadja je problémové dítě. Že celý den jen sedí v rohu a povídá si s vymyšlenými postavami. Že žádné dítě se nesmí k ní přiblížit a půjčit si hračku. Jednu holčičku dokonce poškrábala v obličeji, když si chtěla s Nadjou povídat.
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším a přivolala jsem mojí dceru k sobě. Zeptala jsem se jí, co s ní děje a proč to té holčičce udělala. Odpověděla mi tak striktně a sebevědomě, až mně zamrazilo.
,, Maminko, Jessiemu, Katie a Nicol se tady nelíbí, ale přemluvila jsem je, aby tady semnou zůstaly. A oni mi slíbili, že si tady semnou budou hrát, ale nechtějí být s těmi ostatními. Nemají je rádi!“
Začala jsem chápat vážnost situace a okamžitě odhlásila dceru ze školky. Naše první cesta vedla do práce, kde jsem podala výpověď a k naší doktorce. Nechtěla mi nic z toho věřit, a poslala nás na psychiatrii. Lékařka Nadju prohlédla a vyslechla naší diagnozu. Byla překvapená tím, co se malé holčice honí v hlavě, ale nedokázala mi pomoci. Doporučila mi, abych s ní zůstávala doma a pomalu se jí snažila začlenit do kolektivu lidí. Čekala mně dlouhá a náročná cesta. Měla jsem panickou hrůzu z toho, kdy měla nastoupit do školy.
Postupem času, jsem zjišťovala, že ,,vada,, mojí dcerky se nezlepší. Že má dar, nebo deformaci na celý život. Musela jsem jí pomalu připravovat na život v kolektivu. Hlavně na první školní den. Věnovala jsem jí maximum času, tak, aby nemusela myslet na vidiny kolem ní. Snažila jsem se brát jí na výlety, na nákupy, do kina i do zoo, ale nic mi nepomohlo odvést její pozornost. I tak my cestou jmenovala děti a lidi, kteří zemřeli. Jak se jmenují a jak odešly z tohoto světa. Dokonce mi v zoo ukazovala i mrtvá zvířata. Pochopila jsem, že jí nemohu nijak pomoct. Příprava na školní dny byla namáhavá. Ale Nadja byla úžasně chápavá holčička, která hned pochopila, že ve škole nemůže mluvit s duchy a musí to před ostatními skrývat. Že prostě musí být jako ostatní děti ve třídě.
První školní den bylo pro mě dětí ve třídě pětadvacet. Pro Nadju nejméně čtyřicet. Snažila se skrývat nadšení z nových duchů a potlačovala nutkání vybavovat se s nimi. Všechno jen usnadňoval fakt, že byla opravdu snaživá.
Léta a roky ubíhaly. Nadja stárla spolu se svými spolužáky, a bylo mi už jedno jestli s těmi průhlednými nebo s těmi z masa a kostí. Její ,,talent,, se mírnil a ona už nedávala najevo takové nadšení jako kdysi. Náš život se vrátil do starých kolejí.
S manželem jsme prožívaly opravdu krásné chvíle a roky. Nadja už byla velká holka, takže nepotřebovala neustálou péči jako když byla menší. Bylo skvělé užívat si rodinnou pohodu.
Naše rodinná idilka se pomalu začala měnit, když Nadja dosáhla devátého roku věku. Přicházela zamnou téměř každou noc s tvrzením, že jí v pokoji straší nějaký chlapeček, který vypadá jinak než ostatní děti kolem ní. Nevěděla jsem co tím myslí a pokaždé si jí vzala k sobě do postele. O pár dní později, za námi chodila i přes den, že je zase v jejím pokoji a že se ho bojí. Že je jíný. Že není ani hezký a vypadá škaredě. Nevěděla jsem co si mám s vystrašenou holčičkou počít a až když přišla později zase, řekla mi, že viděla, jak chlapeček leží v bílé rakvi. Vyděsilo mně její vidění a vydala jsem se za kartářkou. Nedokázala mi říct co se to děje, ale kdesi v dálce viděla smrt a utrpení.
Za pár dní později, jsem nedostala menstruaci tak, jak jsem měla. Ona nepřišla vlastně vůbec. Koupila jsem si těhotenský test a zjistila překvapivě, že jsem těhotná. S manželem jsme příchod nového člena rodiny neočekávali a ani neplánovali, ale řádně jsme jej oslavili. Vidiny Nadjy ale pokračovaly stále.
Po šesti měsících těhotenství, jsem se dozvěděla, že čekám dvojčátka. Chlapečky. Čekala mně spousta testů ohledně genetiky a jiných chorob. Bohužel, jeden genetický test nedopadl pozitivně. Jeden z chlapečků má těžkou genetickou vadu a postižení. Lékaři mu nedávaly naději na přežití porodu, ale odstranit jej nemohly. Ublížili by i druhému, zdravému chlapci.
Všechny naděje na krásné dvojčátka se rozplynuly. Nadjiny vidiny, mně přivedly na správnou cestu. Kolébku v pokojíčku dvou kluků, jsme vyměnily za malou bílou rakev…
Těžce se mi usínalo s pocitem mrtvého dítěte ve svém těle. Vidiny malé dcery stále nezmizely a veškerá naděje spokojeného života pomalu odcházela. Porod se blížil.
Jednoho rána moje tělo zaplavily bolesti a křeče. Bylo pár dní před termínem, proto mně to nijak nepřekvapilo. Manžel a dcera mně celou cestu držely za ruce. Ne proto, že bych se bála porodu, ale toho, abych psychicky zvládla porod mrtvého dítěte, jednoho z našich synů.
Porod probíhal rychle a bezbolestně. Byl skoro tak snadný jako u Nadjy. Manžel u mě zůstal po celou dobu. Jako první se na svět dostal zdravý chlapeček. Manžel pro něj vybral jméno Matias. Psychicky jsem se připravovala na pohled na druhého z chlapců. Mezitím, co Matias se cpal na svět skoro patnáct minut, druhý chlapeček, který dostal jméno Gabriel, byl na světě do tří minut. Byl o poznání menší než Matias a byl živý!
Lékaři se snažily o jeho udržení při životě. Okamžitě mu nasadily dýchací masky a putoval do inkubátoru. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se narodil živý.
Než ho stihly odvést na jipku, všimla jsem si jeho pokřiveného tělíčka a zdeformovaného obličeje. Byl úplně jiný a odlišný než Matias.
Gabriel byl postižený genetickou vadou, a to byl ten důvod, co viděla Nadja.
Gabriel byl na přístrojích už dva dny. Nechtěli nás ale za ním pustit. Mezitím co Matiase jsme si už odvezli domů, můj druhý syn stále byl na přístrojích. Nadja se konečně po devíti měsících v klidu vyspala, a já jsem nabývala naděje, že všechno může být zase jako dříve.
Matias byl úžasné hodné miminko, které nedělalo žádné problémy. Týdny utíkaly, a my jsme se stále ke Gabrielovi nedostali. Boj o jeho život byl stále na štíru.
Jednou v noci jsem šla spát se zvláštním pocitem. Nadja byla zavřená celý den v pokoji, a když jsem ráno šla za ní do pokoje, seděla v rohu u postele a plakala. Nedokázala mi říct, co se stalo, ale instinktivně jsem vzbudila manžela a odjely jsme okamžitě do nemocnice. Tam nám sdělili, že Gabriel brzy ráno zemřel. Že jeho postižení nebylo slučitelné se životem. V duchu jsem viděla opět místo kočárku, bílou dětskou rakvičku…
Dlouho jsem se ze synova úmrtí dostávala, ale ze všeho mi pomáhala myšlenka, že mám ještě Matyase a hlavně Daniela s Nadjou. ¨
Další léta a skvělé zážitky ubíhaly. Zanedlouho se ale všechno obrátilo ke špatnému konci. Nad naší rodinou se začaly stahovat mraky temna.
Po třech letech od narození, Matiasovi zjistili lehkou mozkovou obrnu a lehké mentální postižení. Ukončila jsem mateřskou a ani nenastoupila zpět do práce. Měla jsem obavy, že se jeho stav jakkoliv zhorší, a nechtěla jsem, aby to skončilo tak, jako už to jednou skončilo. Věnovala jsem se synovi každou volnou minutu, docházela na terapie a do různých klubů pro maminky s dětmi. Nehnula jsem se od svých dvou dětí ani na krok. Byla jsem teď matkou na plný úvazek.
Neměla jsem ani tušení, že Nadjiny vidiny se opět vrátily. Pár dní před Matiasovími čtvrtými narozeninami za mnou přišla vyděšená jako tehdy, když viděla toho chlapečka. Zděsila jsem se jejího pohledu a hned jí utěšovala. Začala povídat, že v noci byl za ní táta. Že byl jako duch v bílém a povídal jí, že mně má moc rád. Nevěřila jsem jí a snažila se jí namluvit, že to nebyl táta ale nějaký jiný pán, který vypadal třeba jako táta. Chodila za mnou častěji, ale pokaždé jsem jí odbyla s touhle výmluvou.
Nejhorší den mého života ale čekal hned za rohem. Když byly Matiasovi čtyři roky, můj manžel Daniel se vracel z práce. Čekali jsme na něho už od rána a chtěli jsme pořádně oslavit narozeniny.
Nedočkali jsme se…
Daniel měl dopravní nehodu. Jeho Audi smetlo nákladní auto. Z minuty na minutu, jsem byla bez manžela, děti bez otce…
Zůstala jsem sama s dětmi. Matka samoživitelka, která nemá ani práci. Neměl mně kdo podpořit, neměl mně kdo podržet. Danielovi rodiče bydleli v Německu, a tak zařídili naše stěhování za nimi. Měli mi finančně pomoci do doby, než se postavím na vlastní nohy.
Nedoufala jsem, že by se to ještě někdy podařilo.
V Německu se zdálo být všechno lehčí než v USA. Nejspíše to bylo díky jeho rodině, která mi tak moc pomáhala. Nadja šla do nové školy. Už do sedmé třídy. Matias moc nechápal co se stalo když jsme se přestěhovali. Žil si ve svém světě.
Danielova matka mi doporučila schopný ústav, kde by Matias mohl docházet a já bych mohla v klidu vydělávat. Nadja a její vidiny konečně ustoupily stranou a já se tak mohla soustředit na nový život bez manžela. Nebyly to lehké chvíle a ani hezké časy. Děti mi rostly před očima a nastaly nové problémy.
Matias byl sice chápavý a pozorný chlapec, ale jeho uvažování a hranice co smí a nesmí, mu naprosto chyběla. Prvně jsem si nepřipouštěla možnost, že by mohl do ústavu jít, ale později jsem na ní přistoupit musela.
Nastal den, kdy jsem musela se synem do ústavu. Vychovatelky byly příjemné a zkušené. Některé děti na tom byly mnohem hůře než můj syn a přesvědčily mně, že se o moje zlato postarají.
Zůstával v ústavu od pondělí do pátku, a na víkendy byl s námi doma. Já mohla chodit do práce bez toho, aniž bych se musela strachovat o děti.
První Vánoce bez manžela byly kruté. Neužily jsme si je ani trochu.
Přišlo další léto a s ním i prázdniny s dětmi. Odjeli jsme s dětmi na měsíc na hory, kde jsme mohly v klidu trávit společné chvíle. Byla by to úžasná dovolená, kdyby Nadja nezačala opět vidět to, co neměla. Po návratu z dovolené se její postavení k vidinám naráz změnilo. V jejích čtrnácti letech už jí to nepřipadalo tak úžasné a fascinující jako kdysi. Brala to jako hendikep, jako obtěžování. Začala být neklidná a nesvá. Prosila mně, abychom zašli k doktorovi, který jí pomůže. Aby měla aspoň trochu klid, zašla jsem s ní k psycholožce, ale ani ona nedokázala Nadji pomoci. Musela se sama vyrovnat s faktem, že její život je jiný než jejich vrstevnic.
Matias mně překvapoval čím dál tím více. Musela jsem přestat znovu pracovat po tom, co jej vyloučily z ústavu pro jeho neuhlídatelnost. Našel si v komunitě kamaráda, který byl v horším mentálním stavu než můj syn. Jeho dva rodiče se zabili a on žil několik let s psychicky labilní babičkou, která mu vyprávěla že se setká s rodiči kdykoliv bude chtít. Že stačí jen trocha bolesti, aby mohl být navždy s rodiči v nebi. Když mi toto Matias vyprávěl, došlo mi, že se jeho myšlenky chytil tak snadno jako ten klučina.
Už několikrát se Matias procházel po okenní římse, protože mu Petr řekl, že za chvíli uvidí tátu. Už několikrát jsem jej lovila z plné vany po tom, co mu řekl Petr, že může být s tátou. Dokonce jsme málem i vyhořeli, když mu Petr řekl, že musí spálit všechny tátovi věci, aby se s ním mohl setkat. Moje mysl byla u konce potom, co Nadja začala svůj handicap brát opravdu vážně. Vídala Matiase v bílé rakvi podobně, jako jeho bratra. Bylo jí necelých šestnáct let, když už odmítala chodit do školy, odmítala brát své kamarády a uzavírala se jen doma. V noci nemohla spát, nebo spíše nechtěla. Matias byl pro ní opravdu blízký člověk, a ona si nedokázala připustit myšlenku, že můj syn a její bratr trpí leukémií.
Nadja o tom nevěděla. Jen mně utužovala v myšlenkách, že Matias svůj boj s nemocí prohraje.
Nadja byla po několika týdnech vyčerpání hospitalizovaná do nemocnice, kde pomalu opět nabírala síly. Myslela jsem, že stavy s vidinami se uklidnily a konečně bude v pořádku. Doktoři samozřejmě netušily co se Nadji honí v hlavě, ale my jsme to sehrály na náročné zkouškové období. Má euforie pomalu začala nabírat na síle. Odjeli jsme s dětmi na chatu, kde jsme kdysi byli i s manželem. Oboum dětem čerstvý vzduch svědčil a byli tam zdálo se v pohodě. Jenže každá dovolená jednou končí. Nadja se měla vrátit zpátky do školy, kam ale nechtěla. Znovu začala ponocovat a vyčerpávala se od začátku. Matias začal častěji docházet k lékaři a stěžoval si na silné bolesti hlavy. Lékaři mi sdělili, že s tím nemohou moc dělat, že je to jedno z posledních stádií. Nechali si syna v nemocnici a já u něj byla dva dny.
Nadja zůstala u manželovi matky a měla povinnost mi každou hodinu psát sms, jestli je v pořádku. Řekla jsem jí, že Matias má jen žlučníkový záchvat a že se určitě uzdraví.
Lhala jsem sama sobě. A chvíli tomu i věřila.
Když mi Nadja nepsala už přes tři hodiny, zavolala jsem Danielově matce, co s ní je. Ta mi jen řekla, že Nadja odešla k nám domů pro pár věcí. Byla jsem tedy klidná.
Když jsem jí za hodinu volala, nikdo mi telefon nebral. Vzala jsem taxíka a jela rovnou k nám domů. Její tušení se vneslo do mě. Tušila jsem, dokonce i věděla, že najdu svojí dceru. Dokonce jsem přesně věděla i kde. Ale myšlenku, že bude viset na prádelní šňůře ve svém pokoji, jsem si nedokázala připustit…
Život, který Vám přinese tolik zla a smutku nestojí za nic… Celý se obrátí naruby a vy po pár letech ztratíte všechny a všechno to, co jste tak dlouho budovaly. Když ale ztratíte rodinu, je to to nejtěžší co si jen dokážete představit.
A když strojíte pohřeb vlastních dětí…Je to nepředstavitelné.
Tímto svůj příběh zasouvám hlouběji do minulosti… Za pár chvil mám sezení s psycholožkou, a musím se vrátit zpět na pokoj… Na blázinecký pokoj…