Jak to vidí Mia... A jak MY? II.část
PŘÍPAD 4.
PROCHÁZKA
Slovo procházka v Mie vyvolává neskutečné nadšení, kdy si může z dosahu vodítka dělat co se jí zlíbí aniž by musela poslouchat moje povely a jakoby se jí na zadečku objevila cedulka s nápisem NEJSEM NEDOSLÝCHAVÁ, JEN TĚ IGNORUJU... Pro mně znamená slovo procházka hodinu hrůzy. S dobrou duší chci pustit psa z vodítka, ať si užije, ale zárověň musím mít oči jako jestřáb, hlavu otáčečí o 360° a uči nastražené jak rejsek v noře. Oči na to, že se kdekoliv může objevit pes, krční páteř proto že musím stále hlídat okolí a uši nastražené proto, že naše vyčůraná slečna se naučila poznat psa podle toho, jak mu cinká známka na krku, tudíž co neuslyší a neuvidí dříve panička, pak dokoná Mia.
Sportovní oblečení, náhubek, sáček plný přivolávacích prostředků a můžeme vyrazit do lesa. Zajíce, lasičky, havrany, srnky už jsme začaly ignorovat ale psy a voda nám dělají pořád problémy. Psovi nevysvětlíte, že je prosinec, na teploměru nula a ten potůček co tam teče není potom ale Orlovská splaška. Teče to? Teče, tak co. A čím je to smradlavější, tím je to asi léčivější. Pokud nehodlám mít vodu po kotníky, musím zkrátka počkat, až to psa přestane bavit. On je totiž skutečně hluchý, když narazí na něco co se mu zamlouvá. Když překonáme smradlavou stružku, a překonáme i ten výprask, můžeme se pustit dál.
Mezitím než pes oschne stihneme vylézt na louku, ze které mám já, jako hlavní velitel můstku skvělý rozhled do všech světových stran, takže mám 89% šanci na to, že uvidím psa dřív než Mia. Skrz pole vede několik stouh, do kterých když naprší voda neprosákne dolů. Když se přidá ještě tráva, hlína vznikne z toho krásně tlející břečka, kterou pes cítí už na míle daleko. Pak mi nezbyde opět nic jiného než čekat. Když jí pozoruju při jejich sprintech, nedokážu pochopit kde se ta síla v ní bere. Když mám promočené tenisky od věčného lítání v bahně, vydáváme se domů.
Cesta domů už nebývá tak hektická. Pokud nevidím za roh zatáčky, jde pes na vodítku, ale někdy už je mi to upřímně jedno a pes mi opět dokáže, že ho nezajímá zatáčka, ale opět ta splaška, která teče podél cesty.
Domů většinou dorážíme jako po týdenní tůře Skandinávskou přírodou. Pes od hlavy k patě černý, mokrý, smradlavý, já bahno po kolena, zastříkaná až po uši, a sousedi jen nevěřícně kroutí hlavou.