Luxus zaplacený vlastní krví
To se ti zase jednou něco povedlo Miuško....
Jako chudý student, jsem se rozhodla, že věnuju kousek sebe, a obětuju se pro to chudé a nemocné lidstvo světa, leč za čtyři stovky. Pokaždé, když vidím tu hordu lidí jak po odevzdání své plazmy strkají bankovky do pěněženky, říkám si, že se nestydí, dělat to pro peníze. A pak také rychle strkám obnos do kapsy. Co se dá dělat? Mít sperma, šla bych darovat i to.
Hrdě jsem si nesla své tvrdě vydřené peníze do zverimexu v Ostravě. Měla jsem v plánu trochu rozmazlit psa a svou vytahanou ruku speciálním novým navíjecím flexi vodítkem. Neznalá cenou mně rychle přešel smích na tváři, když jsem zjistila, že bych musela jít na darování ještě minimálně dvakrát, abych si mohla dovolit luxus. Tedy jsem si dřepla, a rázem jsem se pohybovala v nižších cenovvých řadách. 398, beru! Pro velká plemena do 25 kil.
,, A umí Váš pejsek klidně chodit na vodítku?" Prodavačka mně zarazila svým dotazem, ale s klidem jsem odpověděla že zajisté...
,, A chcete lanko nebo pásek?" Při pohledu na lanko tenké jako prádelní šňůra jsem pochopila proč má pes chodit klidně. V čem je rozdíl, dotazala jsem se.
,, V ceně." Beru lanko! Nájednou se mi začalo i líbit...
Hrdinně jsem dorazila domů s flexi vodítkem stejné barvy jako je má tvrdě darovaná krev a hned jsem vzala psa na procházku. Dva dny jsem si libovala, jak mně nebolí celý člověk, jak je to pro psa komfortní a jak je skvělé. Dlouho mi to nadšení nevydrželo.
Jednoho sobotního podzimního odpoledne, kdy Oskar zrovna krásně svítil před tím, než zapadne jsem se rozhodla vzít foťák, psa, naše luxusní vodítko a pár tretek potřebných k focení, no a že si vyrazíme k rybníku, kde psa přivážu mezitím co já se budu věnovat umělectví. Cesta byla klidná, prosluněná, kráčely jsme volným krokem až jsme dokráčely k rybníku. Zadala jsem psovi povel sedni, potom ještě třikrát, pak ještě dvakrát a až si znudeně lehnul, nechala jsem ho přivázaného u stromu. Kdyby mi tehdy došly všechny okolnosti, které mi dojít měli, ušetřila bych si litr své drahocené plasmy a za čtyři stovky jsem mohla mít mnohem užitečnější věci.
Vytáhla jsem si své nádobíčko mezitím co pes ležel tři metry za mými zády. První fotka, druhá fotka, třetí a čtvrtá. Chroup chroup ozvalo se zamnou. Po očku jsem otočila hlavu a viděla lanko mezi Miinymi zadními stoličkami. Do vteřiny se lanko rozletělo a začala Olympijská disciplína v honěné. Pes se skvěle bavil tím, že lítal od břehu do vody, z vody zase na břeh a já rudá a ubrečená vzteky jsem lítala za ním. Tlak jsem měla na nejmožněji vysoké hranici, krev mi kolovala v žilách a nohy se mi třepaly vzteky a v hlavě mi lítaly ty nedivočejší nadávky, které se nadají ani pubikovat. S mým rostoucím adrenalinem v krvi rostla i chuť po zábavě u Mii. Klid! Řekla jsem si. Na psa se musí fikaně. Ale nepřej si mně, až tě dostanu. Sedla jsem si ke stromu a vytáhla balíček piškotů. Divím se, že ten pes přišel, protože ta aura kolem mně musela být rudá jako ta zbytečně prolitá krev. Drapla jsem psa za obejek a zbytek lana tak rychle, až se leknul. Kvůli ochráncům zvířat nemůžu psát přesný postup ale ruka mně bolela ještě večer. Táhla jsem psa za zbytek lanka za sebou se slovy ,,POČKEJ DOMA AŽ TO UViDÍ MAMINA!"
Ubrečená jsem vletěla do bytu. Nikdo nevěděl co se stalo. Já ubrečená, mokrá, pes mokrý, vodítko na dva kusy, vyděšený pohled. Zahnala jsem to tele do kouta a se slovy JÁ TOHO PSA NECHCIIIIIII jsem utekla s brekem do pokoje. Měli jsme tichou domácnost ještě týden a venčit Miu chodil nestranně zaujatý tatínek. Který je jako vždy na straně čtyřnohých.
Po týdnu mi vlastně došlo, že to byla tak trochu moje vina a tak jsem se vydala na plazmu zas a opět jsem dotáhla 10 metrovou lonž, která by udržela už i koně.
