PRVNÍ SIGNÁLNÍ
PRVNÍ SIGNÁLNÍ
Ráno byl jasný vzkaz na stole...
HNED JAK DORAZÍŠ, INFORMUJ CO JE TO ZA POTVORU! PA
No tož podle přiložené fotky to mělo roztomilý pišček, milý kukuč a kulaté tělíčko. Kurde sedmi měsíční labrador, to je ještě štěně!
Balík piškotů nabalený, náhubek jak na bernardýna, ocelové nervy a jelo se směr Havířov. Byly ty bílé kraťasy dobrá volba?
Přišla esemeska. ZDRŽÍM SE O DESET MINUT. Kurde či jí ten pes utekl či čo? Nervozně šudlím v ruce mobil a vyhlížím kohokoliv se štěnětem.
V davu kdesi v dálce prosvítají dvě postavy. Poněkud rozmazané, protože ta jedna lítá z jedné strany chodníku na druhý a marně se snaží dobržďovat už tak ošoupanýma botaskama. Železný řetěz třikrát omotaný kolem zápěstí skoro do krve. Vítr ve vlasech, smrt v očích. Sedmiměsíční štěně se silou slona. Drobná ďouška, sotva metr padesát a hláskem tříleté děvuchy se blížila čím dál blíž.
,, Uteč dokuď je čas!" Pozdě...
Po deseti minutovém boji a nadvládu slona jsem zaplatila co sem měla a odtahovala psa směrem pryč. Podle pokynů je třeba utahat a pak bude jako andílek.
Ještě dneska pochybuju o tom, kdo koho utahal.
Ruka vytahaná o deset čísel, nohy rozjete do O, jak sem furt dobržďovala a čelo orosené z cesty autobusem zpět.
Tož prošmejdily jsme celý park, celé město, došly jsme to skoro až na konečnou ale zvíře stále plné síly.
V autobuse padl pytlík piškotů. Hlavně ať se soustředí jenom na piškoty. Psovi už bylo blbě, ale já sem jí furt přikrmovala piškotem. Tak tak nám to vyšlo na zastávku.
Kurde to byl boj, oddechla jsem si doma mezitím co pes zkoušel všechno, co se dalo požvýkat a roztřídit na tři kupky. JEDLÉ, NEJEDLÉ, HRAČKA
Okamžitě si označil teritorium, které obsahovalo celý pokoj, kromě židle. Tož zkráceně, já spím všude a ty máš židli páničku. Díky bohu že máme manželskou postel. I pro psa to je stejně málo. Horší jak chlap. Natažená na celou šířku postele zařezávala zmožená cestou a balíčkem piškotů...
Mamo, proč máš vždycky pravdu?!